Prolomit vlny Petry Hůlové: Češi jako rukojmí mylné identity

16. březen 2016

Pokud si člověk položí otázku, co pro něj osobně znamená pojem češství, riskuje pád do žumpy sofistikované trapnosti. Trapnosti z trapné formulace trapné otázky, trapnosti z trapného pojmu jako takového. „Češství“. Co to má bejt? Jsem snad idiot, nácek nebo podělanej xenofobní důchodce? Následuje panický úprk pryč od toho blbého nápadu. Jaká zas hloupost mi to vlezla na kebuli?

Pokusme se tam teď přesto na moment zůstat. Vydržet u sebe. Ošívat se chvíli nad obstarožním pojmem, evokujícím týpka, co hajluje, spořádanou vepřovou maminu, co nadává na cizáky, pivní úsměv haškovsko-ladovského Švejka, aniž bychom okamžitě zdrhli. Aniž bychom zapomněli, co že tam děláme. Hledáme češství. Co je to? Nic?

Je česká identita jen synonymem idiocie zasmrádlého zpátečnictví, od kterého nám instinkty správně radí dát ruce pryč? Je to guláš z položek: husitská revoluce, Národní divadlo, Babička, pivo a Havel, kterými člověka opatlali, a fuj, nejde to smejt? Nebo je to uvnitř? Nádor předsudků a iluzí, který je třeba nelítostně vyříznout kudlou? A stát se tak eurobytostí, nebo rovnou planeťankou, jen toho času na adrese ČR? Haló? Je, nebo není nám to všechno šumák?

03417700.jpeg

Češství irituje především figurami, jež si je uzurpují. Nácek, zlostný xenofob, Zeman. Otravují i atributy s tím spojené: obrozencovy brýle, orosený půllitr, hokej opentlený hymnou. Navrhuju: teď a tady se na ně prostě vykašleme. Na atributy, co jsou k smíchu, na persony, co češství zapřáhly do služeb nesnášenlivosti. Jak a proč jsme vůbec kdy mohli přistoupit na jejich definice toho, co je naše? Co nám má co nácek, xenofob a Zeman definovat povahu našich kořenů? Diktovat, jak jim rozumět? A kořeny máme, jeden každý z nás.

Tahle vlast je můj kořen, jakkoli jsem říznutá i Židem a Slovákem. Co správný Čech, to bastard. To ještě neznamená, že česká identita nedává smysl.

03319440.jpeg

Jdu českou krajinou a dojímá mě. Mám ji v krvi, rozumíme si navzájem. Domluvím se několika světovými jazyky, ale cítím, miluju a nenávidím češtinou. Jazykem předků. Seznam úctyhodných předků identitu nedělá, nicméně díky některým z nich tu vůbec jsme a mluvíme tímhle pro globální komunikaci veskrze nepoužitelným jazykem.

Žádné jiné zemi nikdy tak dobře neporozumím, tak hluboce ji neprožiju. I tohle zní možná trapně, a tak to najust ohulme. Nebojme se patosu: země mlékem a strdím oplývající. Voda hučí po lučinách… Kde domov můj? Tady. Pokloňme se vlajce. Bez mýtu to nejde. Přestaňme se sami sobě přihrbeně uculovat.

V době vzývající svobodu a neomezenou možnost volby působí jakákoli danost jako zoufalý anachronismus. Jako okovy, jako veteš historie, co se přežila. Jsi Čech a máš to. Něco vevnitř se proti té danosti bouří, jsem přece, kdo jsem, a xenofobie je mi odporná. Jenže odmítnout z toho důvodu své češství fakticky znamená nechat je napospas právě invazi xenofobie. Místo toho, aby se nastolovala alternativa toho, co to znamená být Čechem, připodělaně se vyklízí pole. Koncept sám se hází do stoupy kvůli idiotům, kteří jej unesli, a my se dobrovolně stali jejich rukojmími. Intelektuálové zhusta stáhli roletu, zpoza níž s nenávistí k češství s úšklebkem glosují radikalizaci české společnosti. Spirála hejtu se roztáčí. Přitom stačí jen málo. Nenechat si vnutit něčí nepřijatelnou definici. Nabízet alternativu.

03351690.png
autor: Petra Hůlová
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.