Prolomit vlny Petry Hůlové: Přestaňme se tvářit nadřazeně vůči těm, kdo hlasují pro Ortela
Ovace popových hvězd při předávání třetí ceny v Českém Slavíkovi náckoidnímu zpěváku Ortelovi i odmítání sponzora soutěže zaujmout k výsledku postoj jsou mnohými chápány jako legitimizace xenofobie.
Na téma petice vyzývající sponzora akce k zaujetí kritického stanoviska proběhla debata i v rámci Asociace spisovatelů. Logika byla tato: stejná společnost zaštiťuje i významnou literární cenu Magnesia Litera. A zdá se být těžko představitelné, aby firma, jež se nedistancuje od zpěváka, který zpíval „bijte židovské psy“, předávala literární cenu třeba Chaimu Ciganovi alias Karolu Sidonovi, bývalému pražskému rabínovi, jenž bude pravděpodobně nominován.
Ale celé je to ještě trochu jinak.
Protože co to vlastně znamená Ortela delegitimizovat? Respektive co je smyslem oněch rozhořčených hlasů dehonestujících jeho fandy? Po čem se tímto volá? Vážení spoluobčané, buďte jiní? Vážení spoluobčané, nebuďte? Jaký smysl má označit statisíce, možná miliony spoluobčanů za xenofoby, rasisty, omezence a plíživé zlo? (Ortelovo video Mešita má na YouTube přes tři miliony zhlédnutí, a i kdyby ho někteří uživatelé viděli mnohokrát a zdaleka ne všem se líbilo, je to přesto významná část populace.)
Je snad naším cílem další kolo roztočené spirály postavené na polarizaci my versus oni, přičemž zatímco jedny hřeje vědomí vlastní tolerance, druhé energizuje pocit hlasatelů potlačovaných pravd, pocit bojovníků proti přetvářce? Pokud ne, co tedy? Převýchova odsouzením? Likvidace? Oba tábory nereálně prahnou po tom, aby ten druhý, „špatný“ tábor jednoduše nebyl, vypařil se, zmizel, v tom jsou oba stejně dětinské. Dětinské a nebezpečné.
Nejde přece jen o to, kdo má pravdu (chce za ni snad dostat nějakou medaili?), jde o to, že tu spolu žijeme, a nikdo nikdy nikoho nepřesvědčil tím, že mu nadával. Naopak. Masivní Ortelův úspěch chápu také jako reakci na verbální ponižování ze strany „tábora tolerantních“. Jen to nás dělí od loňského ročníku, kdy byl Ortel pouze devětatřicátý. Jen to a migrační krize, která má u nás ovšem z 95 % právě podobu debaty, přesněji nenávistného osočování se – migranti tu, jak víme, de facto nežijí.
Sdílím rozčarování nad výsledkem Českého Slavíka i znechucení nad postojem sponzora i hudební scény – k Ortelovým hodnotám mlčí nikoli proto, že chtějí bránit spirále nenávisti, ale strachují se jen a pouze o konzumenty svých písní a své minerálky.
A přesto: Ortel se, stejně jako Konvička, pouze chápe již existujících emocí, které jen využívá po svém.
V debatě na české politické scéně zoufale chybí téma hodnot a inteligentní uchopení nejistot a strachů. Paralelu s holocaustem užívanou „tolerantními“ jako obušek proti těm, kteří mají strach, lze snadno převrátit naruby. Pokud by se před druhou světovou válkou místo Hitlera existujících frustrací ujal někdo jiný, lepší, k holocaustu by možná vůbec nemuselo dojít. Odsuzování jen Ortelovy fanoušky dále tmelí a hloubí příkop mezi oběma tábory.
Jakýsi manévrovací prostor vzniká teprve tehdy, když odmítneme členství jak v jednom, tak v druhém z táborů. Když odmítneme toužit po tom, aby druhá skupina přestala existovat. „Tábor tolerantních“ by možná řekl, že je důležité tzv. ukázat prstem na zlo. Pojmenovat plíživý fašismus. Ptám se: a co bude dál? Myslí tu někdo o krok dál?
Tento komentář vyjadřuje názory autora/autorky. Petra Hůlová je externí spolupracovnice Radia Wave.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
