Prolomit vlny: Placky, pivo, důstojnost. Zabývejme se prožíváním seniorů, než bude pozdě

30. listopad 2018
Stařenka – stará žena – babička

Během svého studia sociální práce jsem absolvoval několik povinných praxí v domovech pro seniory. Děly se tam různé věci. Jednou devadesátiletý inženýr projevil při hře šachů přání jít na pivo. Tak jsme vyrazili. Druhý den jsem šel na kobereček a on dostal zaracha. Jinde jsem měl umýt asi osmdesátiletou paní. Nechtěla. Od chlapa že se mýt nenechá, protože se stydí. Ale prosím vás, za co byste se v tohle věku ještě tak mohla stydět, vysmála se jí pečovatelka.

Na severní Moravě pak byla paní, která si přála donést k obědu bramborovou placku z bufetu, že na jídlo z jídelny nemá chuť. Tak jsem jí to donesl a zase byla mela. Že prý se tohle spiklenectví v baráku netrpí, paní musí jíst v jídelně předepsanou stravu a basta. Ve sbírce posudků pro školu mi přibyl další flastr.

„Pro dobré stáří jsou nejdůležitější mezilidské vztahy,“ říkají socioložky

Staří lidé

Jaký nás čeká sociální status, až zestárneme? Kdo bude řešit naši případnou nesoběstačnost?  O stárnutí populace a o změnách v systému péče o seniory jsme se bavili se socioložkami Jaroslavou Hasmanovou Marhánkovou a Marcelou Petrovou Kafkovou.

Není to na první pohled nic proti obří kauze otřesné péče o seniory, která v těchto dnech vyplula na povrch ve Velké Británii. Více než tisícovka seniorů zemřela v důsledku dehydratace, podvýživy či proleženin. Kromě šokující nedůstojnosti podmínek v soukromých zařízeních vzbuzuje pozdvižení hlavně dosavadní neviditelnost problému. Senioři si o zanedbané péči a nedůstojnosti v zacházení neměli komu postěžovat. A pokud ano, nevěděli jak, nemohli anebo se báli.

Ostrovní případ se nás zdánlivě netýká. Jenže i do našich médií se každoročně dostane několik podobných případů týrání, zneužívání, zanedbávání péče. Jsou jen špičkou pyramidy vztahu společnosti k seniorům. Dodnes není dořešen vleklý a podobně drastický případ slibně pojmenovaného domova Domicil aktivního stáří, kde se odehrávaly děsivé scény po mnoho let. Podle odborníků se dozvíme o minimu takových kauz – senioři jsou na to sami a společnost nemá účinný mechanismus, jak se jich na tyto citlivé věci ptát.

Seniorka, důchodce (ilustrační foto)

Z péče o seniory se stalo velké téma na katedrách sociální práce, ošetřovatelství či sociologie, kde se jim doposud věnovaly stovky diplomek a bakalářek. Zabývaly se otázkami stigmatizace, stereotypizace, specifických potřeb i vztahu společnosti k seniorům. Často s neradostnými výsledky. Studenti zájem mají. Ale reprezentativní výzkumy, rozsáhlá šetření o tom, jak na tom senioři jsou, co cítí, co potřebují, jak vypadá jejich život a prožívání? Nic takového u nás za posledních pár let neexistuje.

Ve stárnoucí společnosti je stáří paradoxně tabu. Filmy, ve kterých mají senioři intimní vztahy a styky, vyvolávají v moderních a liberálních společnostech šok. Když přijde do DVTV paní narozená v roce 1918, neexistuje skoro nic, čemu by se Martin Veselovský nedivil s pusou dokořán. Jako by je nedělily desítky let, ale tisíc. O seniorech nevíme téměř nic. Ani že někteří chtějí třeba chodit na pivo, nenechat se mýt lidmi opačného pohlaví, jíst bramborovou placku. Že chtějí žít po svém a každý jinak, tak jako po celý život.

Diagnóza F o zdravém stáří: Proč dáváme českým seniorům místo cvičení invalidní vozík?

Místo abychom starému člověku před nebo po operaci poskytli rehabilitační cvičení, raději mu dáme hůl nebo vozík

Výzkum a vývoj v medicíně jdou kupředu a lidé se dožívají stále vyššího věku. Samo o sobě to zní velmi optimisticky, ovšem dožití a dožití ve zdraví jsou dva velmi odlišné pojmy. O zdravém stáří jsem si v Diagnóze F povídala s ředitelem neziskové organizace Život 90 Janem Lormanem.

Jedna věc je institucionální péče, která se tradičně hýbe pomalu. Těžko se ale může zásadně měnit, když společenský přístup k seniorům je ještě daleko setrvalejší. Jako ke vrásčitým dětem. Roztomilým o něco méně, ale stejně tak zdánlivě iracionálním. Infantilizace, stigmatizace nebo dehumanizace, říkají odborníci. Zase znovu děti, ale bez té budoucnosti a příslibu produktivity. Necitlivostí a nezájmem to začíná, zanedbáním péče končí.

Je třeba konečně pochopit, že senioři a seniorky prožívají život, sebe sama a svět kolem sebe podobně citlivě a intenzivně jako každý jiný, byť se to tak nemusí na první pohled jevit. Jsou to ti, díky kterým jsme vznikli my i naše společnost. Jejich situace bude jednou tou naší. Teď jsme ale skoro všichni něčími vnoučaty. Co se tak začít chovat ke všem starším lidem, jako by byli našimi prarodiči? S citem, zájmem, uznáním a důstojností, které si zaslouží každý člověk. A ti, co mají za sebou valnou část života, zvláště.

Proč se dozvídáme o minimu případů otřesné péče v domovech pro seniory? Jaký život vlastně senioři chtějí? A jak jim v tom můžeme pomoci? Poslechněte si glosu Ivo Bystřičana.

Spustit audio
autor: Ivo Bystřičan