Prolomit vlny: Podnikatelské akcelerátory a kariérní inkubátory brzdí vývoj
Četl jsem nedávno inzerát coworkingového centra: Staňte se za 100 dní podnikatelem. Urychlíme váš růst. Dodáme vám ty pravé kouče a odborníky. Budete absolvovat tréninky, vylepšíme strategii vašeho podnikání. Na konci budete připraven. Smutně jsem se usmál. Taková nabídka není zkratkou, ale spíš pastí.
Jaká je vlastně filozofie podnikatelského akcelerátoru? Někdo vám poradí, na něco připraví, poskytne pomoc. Zní to krásně. Ale v praxi to nefunguje. Jistě je nejen mou zkušeností, že mě nejvíce naučily právě doby, kdy mi nikdo neporadil a musel jsem se rozhodnout sám. Kdy mě nikdo nepřipravil a musel jsem improvizovat s málem. Kdy mi nikdo neposkytl pomoc a musel jsem se vyrovnat s důsledky svých špatných rozhodnutí. Tak jsem se postupně stal nezávislým profesionálem.
Lákavé a zajímavé obvykle není to, co je potřeba. A naopak
Dobře vím, jak lze na začátku takové cesty mrhat časem a namlouvat si, že makám. Týden jsem si navrhoval vizitky a jak mě to bavilo. Dnes bych o tom navíc mohl konzultovat 10 odborníků, přečíst 20 blogů o designu a zapálenou diskuzí strávit nekonečné chvíle v místním akcelerátoru.
Někdo může říci: smysl akcelerátoru je právě v tom, že vám řeknou, že teď nemá smysl navrhovat vizitky. Jenže tak tomu není. Jste zákazníkem služby a platí podnikatelská rovnice: čím více utratíte, tím více vydělají. Proto jste zahrnuti nabídkou mentora, tréninku myšlenkových map a kurzu sebepoznání. A pro vás je taková cesta příjemná také – protože dát si french press ve vystajlovaném coworkingovém centru a u toho diskutovat o vizi a strategii je snazší než jít na ulici a prodávat nedokonalý produkt nedokonalému zákazníkovi.
Stát se závislým na všech službách „okolo moderních forem práce“ je velice snadné: vedou totiž k utlumení úzkosti. Dodávají nám příjemnou naději, že až „toto vše zvládnu“, budu připraven. Představují pro nás hodnotný zdroj identity, kdy se cítím jako někdo, kdo může změnit svět. Vyhovují trendům postfaktické doby: mít všechno hned, snadné, krátké, pěkné a pozitivní. To všechno v chráněném prostředí zažijeme: Super návody. Bezva kurzy. Podporující lidi.
Zapomínáme, že právě toto uspokojení nás díky své příjemnosti odvádí od toho, co je na podnikání (nebo životu) obtížné, ale taky zásadní: od všech aktivit konaných mimo dosah mentora, mimo teplo chráněného prostředí a mimo okruh přátel, kteří mi rozumějí.
Prolomit vlny: Jsou pozdní snídaně jedinou strastí digitálních nomádů?
Idylická představa o životě freelancera svedla na scestí nejednoho absolventa „fildy“. Je práce na vlastní pěst neomezeným volnem, nebo jen stejnou řeholí, akorát v pyžamu a bez sociálních jistot?
Posloucháním druhého se naučím... poslouchat druhého
Pokud si představuji, že cestou ke změně mé profesní či životní identity je především následovat rady „odborníka“, stávám se někým, kdo si nevystačí. Na příští stagnaci budu reagovat opět hledáním pomoci. A to není nejlepší strategie ani k životu, ani k podnikání. Podnikatel je ten, kdo si ví rady. Aby se to naučil, musí konat neopakovatelné zkušenosti: se svými nápady, se svou osobností, se svými neúspěchy.
Akcelerátory nám dávají falešný obraz, že takovou zkušenost lze urychlit a že je užitečné vyhnout se té špatné. Ale zkušenost musí být také neúspěšná, má-li být prospěšná. Nejvíce jsme se v životě vždy naučili z vlastních chyb. Paradoxně tak právě to, co za nás chce inkubátor převzít, je nejpodstatnější částí naší nové podnikatelské identity.
Jak by bylo absurdní, kdybychom chtěli akcelerovat výchovu dětí a ve dvanácti letech mít dospělého. Nebo akcelerovat partnerský vztah a za měsíc vědět, jestli se vzít. Nebo urychlit moudrost a prodávat knihu deseti pouček, jak žít svůj život. Vlastně pardon, to se už děje. A ukazuje na nebezpečnou závislost na průmyslu úspěchologie, která nás od úspěchu ve skutečnosti odvádí.
Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.
