Prolomit vlny: Pražské nájmy rostou, budeme na ně mít? Lidé potřebují právo zůstat ve své čtvrti

25. leden 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03787766_0.jpeg

Nový ředitel Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, dlouholetý magistrátní úředník a geograf Ondřej Boháč se nechal po nástupu do funkce v rozhovoru pro časopis Euro slyšet, že zejména bytová výstavba v Praze nenaplňuje svůj potenciál. V důsledku této stáze prý vzrostly v hlavním městě nájmy jen během loňského roku o 14 %.

„Zní to dost závažně, ale my na to ještě máme,“ řeknou si mnozí po přečtení tohoto rozhovoru, odloží časopis, rozhlédnou se po obývacím pokoji svého bytu 2+1 v Dejvicích, kde platí 16 tisíc korun nájmu včetně energií a služeb, a zhluboka vydechnou.

S nájemním bydlením je to ale o dost složitější. Boháč opomíjí mnoho hlubších faktorů. Nájmy v metropolích, jako je Praha, budou narůstat dál, protože nová výstavba, zpravidla prodávaná do osobního vlastnictví, zvyšování cen bydlení obecně spíše podporuje (více zde). Lokality se stávají atraktivnějšími, počty nájemních bytů ale dlouhodobě nepřibývají. Nemluvě o inovacích na poli ubytování, jako je například Airbnb, kvůli kterým nájemních bytů dokonce pozvolna ubývá.

Posuňme se teď z Dejvic o pár kilometrů dál. Matka dvou dětí, která bydlí na pražské sídlištní periferii, pracuje, nebo spíš otročí, pro jeden z největších obchodních řetězců. Nájem za její magistrátní byt se blíží tomu v Dejvicích, navíc musí platit nehorázně vysoké poplatky za služby. Dohánění plateb skrze příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení a šikanu úřednic na místním úřadu práce zná moc dobře. Mladšímu synovi se rozbily brýle. Kde vzít na opravu, když máte často problémy děti i nakrmit. I to je Praha, i to je místní rozvoj.

03787767.png

Z úst všemožně delegovaných i samozvaných urbanistů a nadšenců stále dokola slýcháme, že je třeba město rozvíjet a podporovat jeho konkurenceschopnost. K čemu nám ale budou nové budovy, když je už teď v Praze takové množství budov prázdných? Proč se bavíme o výstavbě? Máme vůbec data, která by zachycovala rozdíl mezi tím, kolik lidí v Praze bydlí, a tím, kolik lidí by obydlené i neobydlené bytové objekty mohly pojmout? Budov je ve městě evidentně dost (více zde), často jsou ale předmětem spekulace nebo obětí nefunkční státní správy.

Ano, vlastnické právo je svaté, často se ale zapomíná na to, že je zároveň závazkem – o svůj majetek se každý, ze zákona, musí starat. Ani naplnění prázdných budov by ale situaci nevyřešilo. „Revitalizace“ lokalit totiž vedou k vytlačování původních obyvatel. Gentrifikace vyplývá z prosté tržní logiky. Neoliberální ekonomiku výstavbou ani revitalizacemi nezkrotíte, zejména když se při tom povezete na jejím hřbetě.

Proč se udržitelně nerozvíjí a nepodporuje místo, kde bydlí matka dvou dětí z periferie? Odpověď je jednoduchá. Rozvoj probíhá přednostně tam, kde je největší potenciál ke zhodnocení území. Tímto způsobem zůstávají nejpotřebnější mimo sféru zájmu. Je to až absurdní, ale pro ni samotnou je to možná vlastně štěstí, neboť rozvoj její lokality by nezbytně začal stupňovat tlak na její finanční produktivitu a zvyšoval pravděpodobnost, že se bude muset vystěhovat. Je to začarovaný kruh.

03787765.jpeg

Město by mělo být funkční a pro své obyvatele inkluzivní. Ne snad, že by se měla zastavit jakákoli výstavba. Diskuse o ní by ale měla mít celospolečenský charakter. Situace je totiž v současnosti tak trochu paradoxní. Při komentování problémů spojených s komercializací a estetikou města si může mnohý odborník z řad architektů a urbanistů lamentováním ústa ukroutit. Sociální dopady se ale často odbývají tím, že je to složitá otázka. Možná i proto iniciativa Mít svůj domov, podporující přijetí zákona o sociálním bydlení, zůstává mimo zájmy urbanistické obce.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Sociální politika není urbanistickou doménou, alespoň v přetrvávajícím českém pojetí urbanismu. To je ale chyba. Naše pojetí vyžaduje kompletní přenastavení, urbanismus má být společenskou disciplínou. Když tvůrce Metropolitního plánu Koucký tvrdí, že je společnost „nemocná“ (více zde), neuvědomuje si, že tuto neduživost způsobuje především nereflektované propojení urbanismu s volným trhem. Sférou zájmu musí být také sociální dopady rozvoje na městskou společnost jako celek, ale i na skupiny a jednotlivce, kteří nejsou schopni držet krok. Kromě práva na město by měli mít tito obyvatelé také právo zůstat („right to stay put“).

Pokud si myslíte, že mezi ně nepatříte, zkuste zvážit, jak dlouho udržíte krok vy. Nájmy totiž stabilně rostou, ale rostou o 14 % ročně i vaše příjmy?

autor: Michal Lehečka
Spustit audio