Prolomit vlny: Proč má česká pravice monopol na liberální voličstvo i přesto, že je homofobní?

Návrh na změnu ústavy, která by nově definovala manželství jako svazek mezi mužem a ženou a zavřela tak dveře k možnosti sňatku neheterosexuálním párům, je bez přehánění aktem agrese vůči LGBTQ menšině, která o možnost sňatku v České republice začala usilovat teprve nedávno. Kampaň Koalice pro manželství nazvaná Jsme fér, v níž jde o to, že „láska je jen jedna, proč nemůže být jedno manželství“, dosáhla vrcholu letos na jaře. Návrh zákona o rovném manželství předložila skupina poslankyň a poslanců z ANO 2011, Pirátské strany, ČSSD, STAN, TOP 09 a KSČM minulý týden.

V důvodové zprávě čteme, že všechny páry mají právo na stejnou důstojnost a stejnou ochranu rodinného života. Podobně se k věci vyjadřuje i přelomový verdikt amerického Nejvyššího soudu z roku 2015 – neexistuje podle něj důvod, proč by mělo být právo uzavírat manželství vyhrazeno pouze heterosexuálním párům. Podle amerického Nejvyššího soudu je manželství základem tradičního sociálního řádu – ale pozor, právě proto mají mít i LGBTQ lidé možnost do manželství vstupovat.

Miroslav Kalousek na tiskové konferenci TOP 09|foto: Filip Jandourek

U nás návrh ústavního zákona, který zjevně vznikl v reakci na snahu rovné manželství zavést, kupodivu nepředkládá autoritářsky konzervativní SPD, ale členové a členky KDU-ČSL, TOP 09 a ODS s podporou ČSSD a, světe, div se, také ANO 2011. Na seznamu nechybí milovník Západu a lidských práv Miroslav Kalousek, naděje městského liberalismu Jan Čižinský nebo Petr Gazdík, pro něhož je podle jeho vlastních slov největší motivací v politické činnosti, abychom my i naše děti žili v demokracii a svobodě. Nutno podotknout, že LGBTQ páry si tu demokracii a svobodu patrně představují hodně jinak. Kalousek, Gazdík a řada dalších zúčastněných s oblibou varují před fašizací společnosti, hovoří o demokratických hodnotách, proevropské orientaci a zdůrazňují, že rozhodně nepatříme na Východ, ale na Západ.

Možnosti uzavřít manželství neheterosexuálním párům ale v Evropě brání ústava na Slovensku, v Polsku, Maďarsku, Srbsku, Černé Hoře, Bulharsku, Litvě, Lotyšsku, Bělorusku, a na Ukrajině. V drtivé většině evropských zemí na západ od České republiky dnes naopak mohou manželství rovnoprávně uzavírat páry heterosexuální i neheterosexuální. Tolik tedy k hájení západních hodnot.

Setrváváme tak v paradoxní situaci, kdy si člověk ve volbách může vybrat mezi stranami jednoznačně autoritářskými a těmi, které svou image zakládají na prozápadnosti a otevřenosti, aby pak reakčně homofobní změny ústavy prosazovali právě představitelé a představitelky těch druhých|foto: Philippe Leroyer, CC BY-NC-ND 2.0

To, že pravicové strany prosazují homofobní zákon, samo o sobě není tak zvláštní. Od Republikánské strany ve Spojených státech přes německou CDU až po španělskou Lidovou stranu se pravice možnosti sňatků neheterosexuálních párů snažila vzepřít skoro všude, byť třeba záhy uznala svou porážku. Proti ní ale obvykle stála levice – nebo alespoň liberální střed – s jednoznačným požadavkem rovné manželství zavést. Český antikomunismus, který vše otevřeně levicové stále ještě vytlačuje za hranice společenské legitimity, však přispěl k tomu, že výrazná část liberálně orientovaných Čechů a Češek volí pravicové strany, jejichž ekvivalenty by, žít jinde ve světě, nevolili. Volit levicově – byť třeba velmi nekonfliktně a kompromisně levicově – je u nás mnohde stále tabu.

Setrváváme tak v paradoxní situaci, kdy si člověk ve volbách může vybrat mezi stranami jednoznačně autoritářskými a těmi, které svou image zakládají na prozápadnosti a otevřenosti, aby pak reakčně homofobní změny ústavy prosazovali právě představitelé a představitelky těch druhých. V Poslanecké sněmovně sice máme devět stran, ale důsledný odpor vůči této iniciativě – a naopak snahu o prosazení rovného manželství – můžeme s větší jistotou očekávat patrně jen od Pirátů. A hned u čtyř stran platí, že v nich spolu pracují jak lidé, kteří chtějí rovné manželství, tak ti, jimž vadí tak moc, že chtějí preventivně měnit ústavu. U tak zásadního tématu je to poměrně zvláštní. Je to neradostný výsledek u nás s oblibou opakované mantry, že na pravici a levici už se nehraje.

Pokud se v něčem zásadně lišíme od západních zemí – ke kterým nás tak moc chtějí přibližovat politici jako Kalousek a Gazdík, i když je nejasné, v čem tedy vlastně –, je to fakt, že tam si konzervativní autoritářství obvykle na nic nehraje. Tyto síly se často také podílejí na moci, jako například ve Velké Británii nebo Rakousku – ale příslušníci a příslušnice diskriminovaných menšin vědí, že pokud chtějí, aby je jejich politická reprezentace skutečně reprezentovala a nebrala jako občany a občanky druhé kategorie, svůj hlas jim rozhodně nedají. Přesněji řečeno vědí, komu svůj hlas beze strachu dát mohou. U nás je ještě stále velmi snadné s čistým svědomím zvolit někoho, kdo vás pak nepříjemně překvapí.