Prolomit vlny s Petrou Hůlovou: Nalitej pták

19. červen 2015

Ponořme se spolu teď do jednoho literárního textu. Do úryvku tlusté knihy, kterou málokdo přečetl do konce, jak už to tak s náročnými knihami, jež mají přes 700 stran, chodí. Přestože ji všem doporučuji, ani já ji nečetla celou, a tak jsem se teprve nedávno z druhé ruky dozvěděla, že se tam ke konci píše i něco o mně. Řeč je o loňském románu Václava Kahudy Vítr, tma, přítomnost. Vystupuji tam jako ona „mladá autorka protežovaná bolševiky z disentu“.

Do románu spolu vstoupíme ve chvíli, kdy vypravěč popisuje svoje angažmá v porotě Ortenovy ceny udělované každoročně nejlepší próze či poezii autora či autorky do třiceti let.

„Celý proces volby držitele ceny byl normální licitace... Když to vypadalo, že jedna stará škatule z rozhlasu (…) a jeden zakrnělý odradek ze Svobodné Evropy (...) převáží volbu ve prospěch jedné halasně oceňované, bolševiky z disentu protežované mladé autorky – tehdy jsem pronesl varování, že pokud by měla tato autorka zvítězit, odejdu z komise a nezúčastním se hlasování...
Když se mi podařilo zmařit nominaci protežované mládežnické autorky, nechal jsem jít volbu svojí cestou...

Uběhlo pár měsíců od té doby, a když jsme jednoho rána stáli s Emanuelem na Hlavním nádraží (…), zahlédl jsem pěknou štíhlou postavu oné protežované autorky. Její zvláštní klučičí tvář, úzké oči pod čupřinou blonďatých vlasů mne okouzlily... Emanuel mě nejprve upozornil, že je teď vlastně ‚volná‘, že ji tak trochu zná, že někoho hledá a – hotovil se, pojďme za ní a já tě s ní seznámím...

Opravdu se mi líbila její postava a věřím, že by to s ní mohlo být zajímavé... Po dlouhé době se mi nalil pták, škubalo v něm – při pohledu na její útlá zádíčka... Ale já, moje paranoidní hlava to nedovolila. Po chvíli vyčkávání škubla ramínky a vztekle zmizela v davu.“

Původně jsem chtěla psát text o nedávném sjezdu Asociace spisovatelů, který začátkem června proběhl v Praze v prostorách holešovického Podniku. Dvoudenní maraton projevů i panelů především autorů a literárních kritiků, organizovaný Asociací spisovatelů, byl v porevoluční historii české kultury jedinečnou událostí, akcí bezprecedentní svým rozsahem a mírou sebereflexe, s níž analyzoval pozici literatury a literátů v současné české společnosti.

Slabinou zdůrazňuji: některých projevů autorů byla ufňukanost nad tím, jak jsme na tom jako literáti špatně, slabinou projevů všech literárních kritiků i jejich panelových debat byla nekonkrétnost. Dlouze se hovořilo a polemizovalo o české literatuře, aniž by padala jakákoli konkrétní jména autorů a děl. Na dotaz z publika kritik Petr A. Bílek s nadsázkou nebo bez nadsázky odpověděl, že „nevěděl, jací autoři tu na sjezdu zrovna budou sedět v publiku“.

03131910.jpeg

Václav Kahuda si zjevně takové servítky nebere. Konkrétních lidí a osobností veřejného života, jež v jeho románu identifikujete, jsou desítky a mnozí z nich se o sobě dočtou silnější kafe, než že za nimi stojí bolševičtí pseudodisidenti a vypravěči mu z nich cuká pták. I proto je ta kniha tak dobrá. Ne kvůli bulvárnímu kdo, kde, s kým, ale pro svoji ochotu riskovat. České literární kritice přeji něco podobného. Riskovat v toposu české literatury konkrétní kritiku i konkrétní chválu. Václavu Kahudovi a jeho románu Vítr, tma, přítomnost pak přeji Státní cenu za literaturu, na kterou je letos nominován.

autor: Petra Hůlová
Spustit audio