Prolomit vlny s Vladimirem 518: Do dvaceti, jen pro začátek

Slovo je materiál jako jakýkoli jiný, nedělám rozdílu mezi cihlou, zvukem, vodou nebo kostičkou lega. Hrabeme se v něm jako děti v krabicích se stavebnicí, z chaosu stavíme řád, z abstrakce konkrétní obrazy nebo symboly. Svoje konstrukce si pak můžeme navzájem otloukat o hlavu nebo je využívat k hlazení rodičů.

5, 6, 7, 8, puberťák schovává v opocený dlani telefon s rozepsanou smskou.

Je zajímavý, že ty nejdražší a zároveň nejsilnější věci dostáváme v životě zdarma, jsou nám k dispozici tak nějak samozřejmě, často bez toho, abychom přemýšleli o jejich významu. Svou automatičností a všudypřítomností se stávají pro velkou část společnosti v podstatě neviditelnými. Stejně tak je tomu u jednotlivých slov i u jazyka jako celku. Já ho znásilňuju pro svůj rap dnes a denně, kroutím ho tak, aby seděl v časovým gridu přesně tak, jak já potřebuju, a přes všechno tohle panovačný a nepoučený násilí si k němu hledám svou zvláštní a osobitou cestu. Začal jsem ho díky tomu vidět.

9, 10, 11, 12, mladý muž přenáší ty největší pojmy z místa na místo a hoří mu u toho zápěstí.

Na jedný straně chci mluvit a psát tak, jako když běží pes, jako když padá kámen ze stráně, bez vědomí všeho okolo, nebo možná ještě líp v bezvědomí. Jen probíhat v neambiciózním tempu skrz významy a obrazy. Věc musí totiž téct a být sama sebou ve své obyčejnosti.

Na druhou stranu, jak odčinit překročení Rubikonu, jak se vrátit na začátek, do chvil, kdy člověk prostě jen bohapustě plácal a ono to nějak sedělo, protože i když se dítě vybleje na tác ve školní jídelně, je to vlastně krásnej obraz. Jako by se jednalo o vyhnání z ráje nevědomí rovnou na ranní zastávku tramvaje, která má cestu jen k továrně.

Čtěte také

13, 14, 15, 16, chlap v nejlepších letech si nepotrpí na kudrliny, vstane a začne se hádat o svoje postavení.

Text je jako stavba a může v sobě skrývat kouzelnou architekturu. Pokud se už nemůžu vrátit, tak prostě půjdu vpřed, protože přesně tam mě tlačí příliv událostí. Jedno slovo může fungovat jako facka, dvě jako souzvuk a tři po sobě jdoucí slova jako začátek rytmu. Zajímá mě postup, nástroj a kompozice. Text v textu, recept v receptu, slovo ve slově.

17, 18, 19, 20, starej muž chce mít klid. Většina slov uvízne uvnitř, jen pár se jich prodere na povrch.

Pokud někomu dám slib, že budu psát, dávám ho vlastně především sám sobě. Protože člověk je bytost minimálně duální a u mě to platí dvojnásob. Tím chci říct, že moje dlouhodobá osobní aktivita je vlastně jenom projevem urputnýho boje proti vlastní lenosti, vzdorem proti vlastní nicotě. Proto díky za pozvání, budu psát a díky tomu ještě chvíli nepropadnu skrz mezery v podlaze někam do sklepů, kde číhají všechny moje vlastní obavy. Kdokoli chce tenhle můj boj sledovat, je vřele vítán, místa je dost.