Prolomit vlny s Vladimirem 518: Rap Rap

„Rap je beton, rap je k***a, nepo***t se a všechno urvat.“

Připadám si, jako bych žil v nějakém bezčasí. Opravdu, jak v situaci bez času, nebo mimo čas, mimo logickou kontinuitu věcí. V šestatřiceti se s naprostou vážností zabejvám tím, co mi připadalo životně důležitý v pubertě, a jen ve chvílích nějaký vážný sebereflexe nad tím s jistou ironií kroutim hlavou. Kupodivu se mi to daří celej život. Jít a sám sebe pozorovat, jak jdu. Nepamatuju se, jestli mě to naučily drogy, chorobná představivost, knihy od Timothy Learyho a Carlose Castanedy, nebo jsem tuhle schopnost vystoupení z vlastního těla vybrousil pravidelnym cvičením. Každopádně jednou za čas civim sám na sebe a nevim, jestli se mám smát nebo brečet. Nejsem ani tak dítě v těle chlapa, spíš sám sobě připomínám puberťáka vsazenýho do futrálu ve tvaru opice.

„Moje dětská láska byla Barbora F., usínal jsem s představou, jak jí hobluju ass.“

Jsem přesvědčenej, že pokud má rap reprezentovat a odrážet svého tvůrce, měl by být bohatej především ve svý všelijakosti, a co je opravdu nejdůležitější, měl by být v neustálý kontrapozici k sobě samýmu. Bez pnutí není ohně, věc musí bejt moudrá i blbá zároveň, přesněji řečeno složitá i jednoduchá ve stejnou chvíli. Nevadí mi, když je můj oblíbenej autor schopen sám sebe poslat do souboje s vlastní uměleckou identitou v rámci jednoho filmu, jedné knihy nebo desky. Protože život je podle mne přeplněnej nesmyslností a chaotičností vlastních postojů i myšlenek. Nevěřim nikomu, kdo sám sebe prezentuje jako kontinuální a neomylnou bytost bez vlastních démonů.

Vladimir 518|foto: Jakub Krásný

„Zlato je kov z jádra minulých hvězd, vylezu na střechu domu a zatnu pěst.“

Kde je momentálně českej rap? Díky bohu o tom nemám nejmenší potuchy. Ale kdybych měl hádat se zavřenýma očima a zavázanýma ušima (což opravdu mám), tak odpovim stejně jako dřív – samozřejmě že v p***li. Desky poslouchám málo, na klipy narazim náhodou a koncerty sleduju na pětinu jednoho oka. Nechci si ten jed pouštět do hlavy, moje mysl je moje zahrada a tam si drtivou většinu tady toho brajglu nemůžu pustit. Situaci se učim číst radši z okolních indicií. Jsem člověk, kterej potkává interprety i fanoušky, promotéry a novináře, co maj místo hlavy dýně, do kterých nikdo nestihl vyříznout otvory pro oči a ústa. Rapová scéna je opravdová stoka, jen ne sociální, jak o sobě s oblibou tvrdí, ale kulturní. Na sto blbců připadá deset snesitelnejch bytostí a v rámci nich je možný najít jednoho bratra, pro kterýho by člověk asi i umřel. Podle mě je to ovšem v pořádku. O ostatních scénách si nedělám absolutně žádný iluze a hlavně jsem jich prošel dostatek na to, abych si ověřil, že člověk je hajzl a jen ve výjimečných případech umí překonat sám sebe.

„Nech si svůj hip hop, svůj bulharskej styl.“

Momentálně pracujeme na společný desce s Hugo Toxxxem. Scházíme se na parkovišti na Vinohradech, z auta hraje do zblbnutí beat a my píšeme texty. Krása. Tak by to asi mělo chodit, kdyby člověk žil v ideálním světě. Orion vydal svoje remixový album a Refew svůj debut. Odeslali jsme do výroby první sólovou instrumentální desku Ondřeje Anděry s titulem Sifon – Siphon. Konečně. Pracujeme na Bigg Boss Family albu, kde se všichni prolneme do jednoho monstrózního blázince. Občas mám pocit, jako bych prací zaháněl děs z prázdnoty.

Hugo Toxxx|foto: Bigg Boss

„Mám na duši lógr, bábo, můžeš věštit, v ruce mam žváro, než zatnu pěsti.“

Přes veškerou zainteresovanost je mi všechno zároveň i naprosto jedno. Z toho mám poslední dobou největší radost a žiju v mnohem větším míru než dřív.

„V klidu bych se koukal, jak teče krev, jak teče rap, jak mizí stres, jak štěká pes, jak jenom jseš, jak ztichla ves a mě spolknul les.“