Každý student pedagogiky se učí, že každá škola má svou jedinečnou atmosféru určovanou řadou faktorů, mezi kterými pedagogové a žáci/studenti hrají klíčovou roli. Proto její provoz ekonomicky a organizačně manažeruje ředitel/ka, výuku v jednotlivých předmětech dozorují a reflektují oborové rady a do chodu školy můžou přes volené orgány (školní parlamenty, akademické senáty) promlouvat i sami žáci a studenti.
Představa, že někdo zvenčí, bez detailnějšího obeznámení s atmosférou a současnou situací školy (i proto jsou třeba školní inspekce několikadenní), bude o jejím stavu vynášet soudy, je absurdní. Přesto se tak děje. Troufnu si tvrdit, že Jiří Strach, Jiří Bartoška, ani ale Mirka Spáčilová nebo Kamil Fila nejsou schopni prohlídnout komplikovanou sítí osobních antipatií a institucionálních souvislostí, přesto stav školy (někdy dost radikálně, někdy s kritickým odstupem) hodnotí. Nelze se přitom ubránit pocitu, že lidé jako Spáčilová nebo Strach do debaty o stavu FAMU vnášejí své osobní zájmy a sentimenty. Jiřímu Strachovi „ukradli“ jeho vávrovskou tradici, Mirka Spáčilová chce udržovat pro ni přehledný status quo na české filmové scéně, který vydává za dobrý standard.
Akademický senát FAMU se v pondělí 28. května při mimořádném zasedání vyslovil pro odvolání současného děkana Zdeňka Holého. Konečné slovo bude mít v následujících dnech rektor Akademie múzických umění Jan Hančil. O současné situaci ve studiu debatovali student katedry režie a místopředseda Akademického senátu FAMU Tomáš Janáček, požadující děkanovo odvolání, a kameraman a profesor na FAMU Jaroslav Brabec, který je naopak pro zachování Zdeňka Holého ve funkci.
Záminkou jim k tomu je, že se z interního školního sporu vstupem do mediální sféry najednou stal boj „o budoucnost českého filmu“. A taky to, že někteří studenti a pedagogové FAMU především prostřednictvím sociálních sítí činí věc veřejnou, přičemž z jejich příspěvků lze nejvíc vyčíst dosti vyhrocené sympatie a antipatie, které se odpoutávají od rozumné diskuse. Padají přitom dost vážná obvinění, která pokud by se měla posuzovat věcně, budou podnětem k přezkoumání etickou komisí minimálně, v krajní formě pak musí být rovnou podáno trestní oznámení.
Častým argumentačním faulem objevujícím se ve vyjádřeních je zpochybňování kvalifikace a profesního významu kritizovaných osob. A tak jsme si mohli třeba přečíst, že návrh na odvolání děkana podala „skupina bezvýznamných filmařů“ zastoupená v akademickém senátu nebo že „Zdeněk Holý jako teoretik filmu nic moc nedokázal“. Za prvé, akademický senát funguje jako samosprávný zastupitelský orgán školy, základním předpokladem pro naplňování funkce senátora není jeho umělecká a společenská hodnota, ale schopnost zastupovat a hájit zájmy svých voličů, a v důsledku celé školy, pokud jde o její provoz. A za druhé, Zdeněk Holý opravdu není někdo, kdo se vyloupl odnikud a jeho vliv na filmovou kulturu u nás je zanedbatelný. Dlouhá léta byl přispěvatelem a pak i šéfredaktorem odborného časopisu Cinepur, ve kterém se právě teoretickým otázkám nezřídka věnoval, a následně působil jako šéfredaktor Nakladatelství AMU, za jeho vedení vyšlo několik překladů odborných publikací v podstatě zásadního významu, které tady dlouhá léta chyběly, to vám potvrdí každý student filmové vědy.
Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.
Jestli ale o něčem medializace interních sporů FAMU svědčí, tak – kromě profesionálních sklonů k performanci – o neschopnosti komunikovat problémy chodu školy na její půdě. A jelikož po loňském konfliktu mezi Zdeňkem Holým a Vítem Janečkem jde už o druhé kolo téže rozepře, padá značná část viny za daný stav bohužel na hlavu děkana. On ze své pozice a autority měl postupnými diplomatickými, transparentními kroky usilovat o řešení vleklé krize, aniž by eskalovala do momentálního stavu. To je jediné, z čeho jej my outsideři můžeme vinit. Vše ostatní je klasické „tvrzení proti tvrzení“, ke kterému se těžko vyjadřovat, protože nám chybí důležité informace. A bylo by asi nejlíp, kdyby jak zástupci FAMU, tak médií si nebrali veřejnost jako rukojmí v kritické nepřehledné situaci, ve které se sotva zvládnou zorientovat samotní aktéři.
Jak souvisí neomarxismus s filmovým řemeslem? A musí se Kamil Fila vyjadřovat opravdu úplně ke všemu? Dozvíte se v audiu.
