Prolomit vlny: Svatováclavský mýtus nás odvádí od přítomnosti

28. září 2017

Den české státnosti připomínající vraždu sv. Václava se na první pohled zdá jako úctyhodný národní svátek. Je ale spíš symbolickým vyjádřením snahy hledat příčiny problémů u druhých, než u nás samotných. Pod historickou fasádou se schovává frustrace. Ať už otevírá nenávist k Němcům nebo povyšuje národní dějiny na nebesa, odvádí nás od naší přítomnosti. Není už načase opustit příběh o utlačovaném národě?

Když v roce 2002 poslanci českého parlamentu vedli rozpravu o ustanovení tohoto svátku, tehdejší předseda vlády Miloš Zeman prohlásil, že by byl spíše oslavou servility a kolaborace. Jeho slova byla výrazem postoje nikoliv bezvýznamné části naší společnosti ve vztahu k Němcům. Není divu, že podobnou kartu vytáhnul i v prezidentské kampani proti Karlu Schwarzenbergovi.

Takový je obrozenecký emancipační mýtus. Vše německy mluvící, rakouské, mělo být v zájmu obnovení češství zpochybněno nebo odstraněno. Naše dějiny mají být dějinami boje utlačovaného slovanského národa proti jinému etniku. Máloco je tak obecně srozumitelné, jako představa dvou lidí hovořících jiných jazykem, kteří se navzájem nesnášejí. Etnický kolektivismus umožňuje snadno kohokoliv obvinit z kolaborace a nedostatečného vlastenectví.

Symbolika svatého Václava je dvojaká. Pro některé je obrazem kolaborace s německými utlačovateli, tyto hlasy často připomínají nacisty udělovaný řád svatováclavské orlice. Podle jiných by národní svatováclavská pouť měla být jakýmsi spirituálním prohloubením kořenů naší kultury. Jak říkával historik Josef Pekař, svatováclavský kult spojuje posvátné a profánní. Bratrovraždou pozdvihuje český národ nad časy do jakési transcendentality.

Václavské náměstí během listopadu 1989

Den české státnosti ukazuje na latentní xenofobii i tendenci hledat věčnou podstatu národa. Jakkoliv lze pragmaticky oběma přístupům rozumět, jsou spíše výrazem vratkosti celého konceptu národního státu. Málokdy zapomínáme, že státnost a etnicita jsou dva rozdílné pojmy. Věčný český národ, stejně jako věčně proti cizímu útlaku bojující národ jsou obrazy sice jasně srozumitelné, ale nebezpečné. Naše činy nemůže ospravedlnit prostá jazyková spřízněnost. Odvolávat se na svou etnickou identitu vyžaduje jen velmi málo osobního úsilí. Je to jistě podstatná složka identity, ale ta nejméně náročná.

Stálo by za to využít tento den spíše k meditaci nad idejemi, na nichž naše novodobá státnost stojí nad rámec nacionalismu. Přál bych si, abychom se vraceli nikoliv ke chvílím nenávisti ke druhým nebo se uchylovali k posvěcování etnika. Mimo tato levná řešení lze v našich dějinách nalézt dost inspirace. Po světových válkách, v druhé polovině šedesátých let nebo v roce 1989 žila významná část české společnosti optimismem a úsilím hledat cesty k lepší společnosti. Tam leží zřídlo důležitých hodnot. A není třeba hned upadat do dobového spasitelského trojčení.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Stačí si jen připomenout, že mnozí naši předkové upřímně vyznávali ochotu pracovat na sobě a vydat se na stezku prohlubování demokratických myšlenek rovnosti a solidarity. Naše dějiny obsahují nejen příběhy kolaborace nebo vyhánění Němců, ale i pokusy organizovat naši každodennost i politiku smysluplněji. Tak, aby zahrnovala všechny a poskytovala jim možnost žít důstojné životy. Leckdy takové experimenty končily neúspěšně. A když se staly nástrojem moci, i velmi tragicky. Ale zůstalo v nich mnoho inspirativního a funkčního. Především z nich lze čerpat touhu experimentovat s naší současností. Myslím, že to je realističtější založení státnosti, než nošení lebek po náměstích za zpěvu náboženských hymnů. Na rozdíl od legend je orientováno do naší přítomnosti a budoucnosti.

autor: Jan Motal
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.