Prolomit vlny: Václav Havel a jeho zákeřné děti

Václav Havel objektivem Tomki Němce
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Václav Havel objektivem Tomki Němce

Václav Havel zemřel přesně před rokem a v souvislosti s chystanými prezidentskými volbami se jeho jméno v médiích stále skloňuje poměrně často – ještě častěji jej ale vidíme v roli hromosvodu, na který se snáší zloba a nenávist účastníků internetových diskusí. Jak se změnil pohled na Václava Havla po jeho smrti?

Narodil jsem se v roce 1986, Václav Havel byl tím pádem vždy vedle mě – na plakátu v pokoji, v rozhovorech rodičů, v celé porevoluční atmosféře. Ve zmatené dětské hierarchii jaksi automaticky zaujal místo jindy vyhrazené komiksovým superhrdinům importovaným ze Západu bezprostředně po pádu železné opony.

Samozřejmě jsem o něm tehdy nepřemýšlel jako o politikovi, v mém světě spíše naplňoval jakýsi mytologický archetyp člověka, který na svoje bedra vezme tíhu celé české země a přirozenou moudrostí z ní vytvoří stát, na který by člověk mohl být hrdý.

Tenhle obraz mi nevydržel věčně, když jsem se začínal rozkoukávat v realitě české společnosti, objevily se v něm trhliny v podobě chyb, kterých se Havel dopustil – ať už jde o jeho kontroverzní roli v případě bombardování Jugoslávie nebo místy naivní postoj k reálné ekonomice státu. Není pravda, že se o těchto chybách nesmí mluvit, jak si myslí tajemník Václava Klause Ladislav Jakl. Právě naopak – mluvit o nich je nezbytné.

Proč ale můžu i dnes Havla vnímat jako výjimečnou osobnost a nemám potřebu na něj shazovat vinu za to, jakým směrem se Česká republika v letech svobody vydala? Jak už bylo řečeno, v době jeho nástupu do prezidentského úřadu jsem byl dítě, a nemohl jsem do něj tedy vložit svoje svědomí, což je přesně to, co udělali lidé, kteří jej dnes v internetových diskusích posílají do pekel a obviňují z vlastizrady – a těch lidí je i po jeho smrti čím dál tím víc.

02790655.jpeg

Všichni ti, pro které je dnes Havel symbolem Antikrista, totiž svoji vlastní zodpovědnost přenesli na jiného člověka, který měl bezchybně a spravedlivě rozhodovat v době, kdy byli oni sami natolik opojení svobodou, že na morálku nemysleli.

Havel na ni myslel vždy, jako každý člověk byl ale chybující a na spoustě křižovatek se vydal cestou kompromisu připraveného tak, aby vyhověl co možná největšímu počtu lidí. Častokrát vykročil špatným směrem, jako osoba pochybující promýšlel odpovědi na některé otázky příliš dlouho a dlouho je opracovával ze všech stran. Byl člověkem, který ve světě tápe a neustále se táže sám sebe, co jej ale vyčleňovalo z davu, byla především jeho neutuchající víra a ochota věnovat soukromý život určitému ideálu.

Vraťme se k biblické tematice – na rozdíl od zmíněné hradní kliky, pro kterou je Havel Antikristem, přirovnal novinář Karel Hvížďala Havla s notnou nadsázkou k Ježíši Kristovi. Ačkoliv Hvížďala označil Havla a jeho spolupracovníky za Ježíše se svými apoštoly spíše s úsměvem, je to příměr rozhodně přesnější. Jenom většina lidí v porevoluční euforii zapomněla na to, že vyznat se z víry ke Spasiteli a potom dál vést hříšný život jako předtím jaksi nestačí.

02790668.jpeg

Člověk se musí především obrátit k sobě a sám konat morálně. Lidé, pro které je dnes Havel hromosvodem jejich vlastních chyb, tohle neudělali. V něčem jsou jako my, porevoluční děti, které věřily, že Havel všechno napraví sám – a když se to nestalo, stal se pro ně úhlavním nepřítelem. Dnes je pro ně Havel zhmotněním jejich vlastní morální nízkosti a vyjadřují se o něm s těžko uvěřitelnou dávkou agrese, zloby a zákeřnosti. Pokud ale zůstaneme u oné dětské metafory, vše je najednou logičtější – zákeřnost je totiž vlastnost, která je dětem až paradoxně velmi blízká.