Prolomit vlny: Žádné dobré zprávy pro roztěkané davy v post-pravdivé době

13. březen 2017

Zřejmě už jste slyšeli slovo „post-pravdivý“. Označuje stav, kdy objektivní fakta ovlivňují názory veřejnosti výrazně méně než apel na city a osobní přesvědčení. Díky vítězství Donalda Trumpa a výsledku britského referenda o brexitu se začalo slovo „post-pravdivý“ používat tak často jako nikdy předtím. A společnost vydávající oxfordské slovníky ho zvolila slovem roku 2016.

Zdá se, že si od post-pravdivé politiky neodpočineme ani v roce letošním. Nizozemské průzkumy veřejného mínění vede před volbami populistická strana Geerta Wilderse a ve Francii je jednou z favoritek prezidentských voleb Marine Le Pen. Politiky s podobnou rétorikou najdeme také v dalších zemích včetně střední Evropy.

Novinkou není, že politici nemluví pravdu. Víme přece, že různí politici více či méně lhali také v minulosti. Post-pravdivá politika je však označována jako fenomén této doby proto, že se zdá, že váha pravdy ve veřejné debatě klesá. Pokud je politik usvědčený ze lži, řada posluchačů nad tím shovívavě mávne rukou: „Není to pravda, ale mohla by být.“ On sám se tváří jakoby nic, svou nepravdu ještě mnohokrát zopakuje – nebo bez ostychu mluví o alternativních faktech. Může se zdát očividné, jak si politici vymýšlejí, protiřečí, jak manipulují s fakty a účelově je relativizují. U řady voličů jim to však prochází, neboť důležité jsou emoce – faktická rovina politického klání ustupuje do pozadí.

Volební místnost

Sociologové, politologové, ale také novináři vytvořili řadu analýz, které se snaží odhalit, u jakých skupin obyvatel získává post-pravdivá politika podporu. Podle některých jsou hlavní příčinou vzestupu post-pravdivých politiků rostoucí ekonomické nerovnosti a frustrace z ekonomické globalizace, jiní poukazují na odcizení mezi veřejností a politickými elitami a další upozorňují, že je to příznak kulturní války mezi konzervativními a liberálními politikami.

Do mozaiky publikovaných vysvětlení bych rád přidal jeden střípek, a to psychologický. Abych ho mohl vysvětlit, nechme chvíli stranou post-pravdivou politiku a podívejme se na výzkumy pozornosti z posledních let.

Většina lidí chápe pozornost jako schopnost soustředit se na mentální výkon: na čtení, na učení, na vyplňování daňového přiznání nebo hru na klavír. Jak však upozorňuje ve své knize Pozornost americký psycholog Daniel Goleman, schopnost koncentrace působí na mnohem více oblastí našeho života. Ve chvílích pozornosti ovlivňuje naši psychiku prostřednictvím tzv. sestupných procesů prefrontální mozková kůra. Je to evolučně nejmladší – a můžeme říct nejlidštější – část mozku. Díky ní vnímáme svět s větším soustředěním. Jsme otevřenější novým podnětům. Více přemýšlíme do hloubky – tedy více logicky, kriticky, v souvislostech. Dokážeme pochopit složitější problémy. Více se dokážeme řídit svou vůli, lépe se ovládáme. Pozorněji nasloucháme. Více vnímáme druhé i vlastní pocity.

To zní výborně. Jenže přímá pozornost nás stojí energii, unavuje nás. Zapojujeme ji jen někdy, a pokud ji dlouho namáháme, vyčerpává se. Proto více času ovlivňují naši pozornost tzv. vzestupné procesy z bazálních ganglií a amygdaly. Působí na nás tak evolučně starší – můžeme zjednodušeně říci zvířecí – části mozku. V takových chvílích se rozhodujeme impulsivně. Automaticky. Bez hlubšího rozmýšlení. Myšlenky se střídají v asociacích a obrazech. Střílíme od boku. Bez logiky. Méně se kontrolujeme. Jsme podrážděnější.

Televize

Výzkumy ukazují, že současná doba přináší výrazně více informací a podnětů, než kolik dokáže naše pozornost vstřebat. Rok od roku roste čas, který lidé tráví u obrazovek počítačů, u mobilních telefonů, televizí nebo se sluchátky na uších. Desítky a desítky hodin týdně. Ačkoliv únava pozornosti roste, mnoho lidí neumí přísun mediálních podnětů vypnout – vyčerpaná pozornost se stává součástí každodenního života. S nekritickým konzumováním médií se velmi často setkáme ve skupinách s nízkou socio-ekonomickou úrovní, nevyhýbá se však ani vysokoškolákům a skupinám s vysokými příjmy.

Vraťme se teď k post-pravdivé politice. Pozorujeme, jak přibývá lidí, kteří sledují politiku s vyčerpanou pozorností. Každý den toho zkrátka příliš mnoho vidí, slyší, čtou – a je vcelku jedno, jestli jde o konzumaci celodenního bezstarostného klábosení moderátorů v rozhlase, mišmaš televizních seriálů, nekonečné přestřelky na Facebooku nebo průběžné sledování vývoje na londýnské burze. Když lidé nemají pozornost, o politice uvažují těkavě, rozhodují jejich dojmy – jen zřídka pak zapojují logiku, analytické a kritické myšlení, uvažování v souvislostech. Jejich vyčerpaná mysl nejsnáze přijímá jednoduchá hesla a jednoduchou rétoriku, které potvrzují jejich vlastní představy o světě. Jsou netrpěliví a podráždění, k agresi nemají daleko. Proto Trump, s jeho mediální aurou úspěšného muže, se zapamatovatelnými hesly, s černobílým pohledem na svět, se siláckým řešením všech problémů. Proto Trump, s vyčerpanou a těkavou myslí vám totiž ani nepřijde, že řečník mluví nesouvisle, protiřečí si a říká nesmysly. Proto Trump, protože on je jeden z mála, kterému ve své únavě ze všech informací ještě trochu rozumíte.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Ano, je pravda, že někteří z podporovatelů post-pravdivé politiky jsou ekonomicky ohrožení, nedůvěřiví vůči elitám, znejistěni liberální politikou nebo globalizací. Ale pokud mluvíme o post-pravdivé politice, nezapomínejme, že pro hledání pravdy ve složitém světě politiky je potřeba také pozornost. Té se dnes nedostává. A jak vidíme kolem sebe, jsou politici, kteří mají přetíženým, roztěkaným a impulsivním voličům co nabídnout.

autor: Jan Krajhanzl
Spustit audio