Prolomit vlny: Život bez smrti

Můj děda umřel, když mi bylo 16 let. Umřel v nemocnici, kde jsem za ním byla na návštěvě, a on tam ležel mokrej, počůranej a já nevěděla, jak s tím naložit. Pak mi naši řekli, že děda umřel. Brečela jsem a tu jeho mokrou postel i sestry, který ho v ní nechaly, nikdy nezapomenu.

Brečela jsem, i když mi umřel můj první děda. To mi bylo šest a nešla jsem mu na pohřeb, protože jsem se bála a naši mě nenutili. Smrt je něco, co se snažíme vytěsňovat z našich životů. Co je mrtvé, není vhodné, je to prostě tak trochu na obtíž. A to je možná případ národního parku Šumava, jehož největší bohatství spočívá podle vědců v přírodě, která nejen žije, ale (a to třeba s přičiněním kůrovce) i umírá. A pak se zase rodí.

Bez smrti totiž není život a mimolidský svět to chápe. My ne. A politici a milovník turistiky pan Stráský a těžaři dřeva to možná dobře vědí, nebo nevědí, ale cítí, že mrtvý les vlastně děsí, nemá tu správnou nalajnovanou estetiku, vypadává ze škatulky. Smrt nám dneska prostě vypadla ze škatulky. A tak stejně jako je dnes divné umřít doma, je divné se i doma narodit. Příchod na svět i odchod z něj přesunul režim, který chtěl mít všechno pod kontrolou, do nemocničních škatulí a nějak to nejde vrátit zpět.

Co se ale může stát, jestli tohle neprolomíme? A smrt ještě víc vytěsníme z našich životů? Dařbuján a Pandrhola dobře vědí, co se stane, když zavřete smrtku do sudu. Nestálo by teda za to vrátit se zas trochu k pohádkám, kde má dobro a zlo, život a smrt svou jasnou pozici?