Prolomit vlny: Zkušenost sdíleného domova
Dlouho jsem ani já neměl daleko k tomu podlehnout dojmu, že je česká společnost rozdělená oním hlubokým kanálem protivenství, o němž myslím mluvil i prezident Zeman. Zdá se, že na jedné straně povstala skupina vlastenců, národovců či nacionalistů, na straně druhé jsou lidé proevropští, zalití sluncem optimismu, vyznavači multikulturalismu a ještě taky kulturní antropologové. Domnívám se dnes, že tahle představa nejen že neodpovídá skutečnosti, ale ještě ke všemu může krizi, o níž teď tak často hovoříme, prohloubit.
Různých rozborů toho, na jaké skupiny se člení česká společnost, dnes lze v médiích nalézt povícero. Nechci je hodnotit ani činit jejich přehled. Důležité je pro mě to, že tu sice jsou dva tábory rozhořčených, ale jsou tu i jiní, které spíše neslyšíme a které do jisté míry ignorujeme. Vynechme nyní otázku nebezpečí nacionalismu plynoucího z jeho agresivní krátkozrakosti neschopné vidět za okraj domácího talíře a nalézt za Čechem či Arabem příslušníka lidstva. Zkusme pominout, že jsou tu lidé, s nimiž se rozumně hovořit nedá. Nakonec takové bychom nalezli i mezi těmi, kterým jejich oponenti přezdívají nevkusně „vítači“. Pojďme se zaměřit na ty ostatní.
Ta většina lidí, občanů, voličů, zaměstnanců, studentů i sociálně vyloučených, která nám po takovém uzávorkování zůstane, možná do velké míry skutečně podléhá strachu a hysterii, ale jen proto ji nemůžeme tlačit do tábora fašistů či hlupáků. Mít strach není ani nic nelidského ani nerozumného – kdo nemá trochu strachu při přecházení silnice, může brzy skončit pod koly automobilu.
Je možná načase se zeptat, nakolik jsme to my, kteří se tak rádi prohlašujeme za liberály, kdo tlačíme mnohé z těch, kteří obývají ne zcela vyhraněnou, ale cizího se obávající zónu, do náruče demonstrantů se šibenicemi volajících po potrestání vlastizrádců.
Možná je za tím vším náš sen, že celá společnost musí být jednotná. Tedy že národ mluví jedním hlasem a nemluví-li, je to společnost nějak poškozená, nedospělá, uvadlá nebo zbabělá. Taková jednohlasá jednota je ale stejně fašistická jako jednota ve snech vlastenců řinčících zbraněmi na obranu státních hranic. Demokracie, pokud je pro nás pořád ještě hodnotou, hledá jednotu v pluralitě: ponechává všem svobodu cítění a perspektivy, nechává každého, ať přichází na veřejnost se svojí zkušeností.
Aby se tato pluralita nerozpadla, musí ale přesto mít nějaký spojovník. Tím by měl být stát v tom pozitivním slova smyslu. Přesněji zkušenost, že obýváme určitý region, který společně spravujeme, cítíme se být jeho součástí a rozumíme mu jako našemu domovu. To ještě nemusí být nacionalismus, dokonce se tento pocit ani nemusí vylučovat s tím, že je náš domov součástí větší obce, evropské nebo světové. Důležité pro demokracii je, abychom tuto zkušenost dokázali sdílet. Abychom pořád byli obyvateli jednoho domova.
Setkat se s druhým člověkem lze na základě společné zkušenosti. Tou pro nás je právě kultura, již sdílíme. Kultura, která je sice v pohybu a je plná různosti, ale určité její jádro, které bychom mohli nazvat sdílenou identitou, je právě onou neutrální půdou, z níž lze vycházet při dialogu. Místem, kde se sejít, i když nesdílíme obavy druhých či se od nich lišíme v některých postojích či hodnotách. Pojďme toto místo hledat, pojďme se v něm potkat a nenechejme si je rozšlapat okovanou botou těch, kteří programově dialog odmítají. Je jich pořád ještě menšina, na obou stranách oné imaginární barikády.
Věřím, že většina společnosti, od levice k pravici, od ustrašených po bezhlavé, od lhostejných po angažované, dokáže skrze tuto sdílenou zkušenost nalézt cestu k otevřenosti a diskuzi. Odložíme-li sen o národu jednoho hlasu, nalezneme demokratickou cestu k společnému řešení ničeho menšího, než kým tedy jako společnost jsme a co na tomto světě chceme.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
