Promarněnej víkend. O volno v Česku přicházejí prodavačky, terapeutky i manažeři

6. září 2017
Práce o víkendu

„Dětství jsme strávili u babičky. Celé odpoledne jsme si užívali jen tak venku nebo jsme vyráželi s rodiči na výlety. A v neděli se rozhodně nechodilo nakupovat,“ vypráví Lenka, čtyřicetiletá prodavačka ze severočeského supermarketu, která se zrovna chystá na sobotní směnu. Lidí, kteří přicházejí o víkendové oázy volna, je čím dál víc. Píše o nich i britská novinářka Karina Onstad. V knize The Weekend Effect popisuje, jak lidé víkendy zabíjí celodenními nákupy, pročítáním pracovních e-mailů, ale i přílišnou snahou volný čas smysluplně zaplnit. Ještě před sto lety přitom víkend, jak ho známe, neexistoval.

Kdo pravidelně prožívá ideální víkendy, bude mu tenhle text připadat zbytečný. Kolik takových lidí ale existuje? Minimálně polovina Francouzů starších patnácti let trpí nedělní úzkostí a poslední víkendové hodiny místo odpočinku trnou z představ, co všechno je čeká v následujícím týdnu, řekl v rozhovoru pro deník Le Figaro psychiatr Florian Ferreri, autor knihy Jak porazit nedělní splín. V Británii v letech 2010 až 2015 vzrostl počet lidí, kteří pracují déle než 48 hodin týdně, o patnáct procent. A ani Češi na tom s volným časem nejsou dobře. „Průměrný Čech pracuje přes 41 hodin týdně, každý pátý dokonce více než 46 hodin týdně,“ citoval server iRozhlas průzkum Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Tentýž průzkum také uvádí, že nejméně každý třetí Čech ve věku mezi 35 a 54 lety trpí stresem.

Umřít za chalupáře

„Víkend už není posvátný. Posvátnost víkendu tu byla z historického hlediska jen velmi krátkou dobu,“ myslí si sociolog Martin Buchtík, který se na průzkumu podílel. To samé tvrdí i Karina Onstad. Její další text pro online magazín Quartz má titulek:Vytvořit víkend trvalo století. Zničili jsme ho během dekády. Onstad v něm připomíná, že ještě donedávna byl volný čas zásadním politickým tématem. „První skupiny amerických pracujících se nebouřily proti dětské práci, špatným pracovním podmínkám nebo nízkým platům. Chtěly snížit dlouhou pracovní dobu. Naši předkové bojovali a umírali za volný čas,“ píše Onstad. Cena času výrazně stoupla po industriální revoluci, práce přestala být ohraničená denním světlem nebo jinými přírodními zákony a začaly ji řídit hodiny na stěnách továrních hal. „Občas se ručičky na časomíře záhadně posunuly vpřed nebo vzad,“ popisuje Onstad. Když si někdo postěžoval, dostal padáka. Boj o volný čas se pak postupně vyostřoval. První květnový den roku 1866 ochromila Spojené státy téměř milionová stávka za osmihodinovou pracovní dobu. Pár dní poté začala policie střílet do řad stávkujících zaměstnanců společnosti McCormick Harvester a šest z nich připravila o život. Demonstraci svolanou hned další den nepřežili čtyři civilisté. Víkend nakonec zvítězil až o několik dekád později, hlavně „díky“ hospodářské krizi a nedostatku pracovních míst, který kompenzoval kratší pracovní týden.

V Československu se volná sobota do kalendářů dostala až v polovině sedmdesátých let, dlouhá léta to doprovázela oslava v podobě masivní víkendové migrace na chalupy

V Československu se volná sobota do kalendářů dostala až v polovině sedmdesátých let, dlouhá léta to doprovázela oslava v podobě masivní víkendové migrace na chalupy. Teď je všechno jinak. Víkend prohrává na všech stranách. Devalvuje ho kultura zaneprázdněnosti, v níž se spojení „nemám čas“ bere jako známka úspěchu a důležitosti. Ničí ho hodiny před televizí, podle Sociologického ústavu pořád nejoblíbenější česká kratochvíle, která vystřídala chalupaření. Oslabují ho sobotní odpoledne v nákupních centrech, ať už jste před vozíkem, nebo za pokladnou.

Nenakupujte pořád!

„Odpolední víkendová – to je pro mě za trest,“ říká pokladní Lenka. „Kolikrát si připadáme, že nejdeme do práce, ale na dostihy.“ Je pátek odpoledne, Lenka má za sebou ranní směnu v supermarketu i několikahodinový spánek, bez kterého se po vstávání ve čtyři ráno jednoduše neobejde. Za chvíli si půjde znovu lehnout, aby nabrala energii na sobotní směnu, která je prý ze všech nejhorší. „Lidi se nudí, tak jdou očumovat do krámu. Mohli by si vymyslet něco jinýho, jet třeba na výlet. Ale oni někdy přijdou i v neděli, a třeba dvakrát.“

Lenka obsluhuje víkendové nakupující třikrát za měsíc, hlavně proto, že její pobočka je podzaměstnaná. Nemůže si dovolit říct, že sobotní směnu nevezme. Kvůli pracovnímu zranění se nemůže ani vrátit do místní továrny, kde byla zaměstnaná dříve. Náhradou za sobotní a nedělní směny dostává Lenka jednodenní volna, ta jí ale k vyčištění hlavy nestačí. „Většinou doháním resty, potřebuju něco udělat doma, jít k doktorovi. Hlavně ale v týdnu nemám šanci dostat se za rodinou.“ Dvoudenní volno nejčastěji tráví se svým vnukem. „Když chci volný víkend kvalitně, jedu za ním.“

„Lidi se nudí, tak jdou očumovat do krámu. Mohli by si vymyslet něco jinýho, jet třeba na výlet. Ale oni někdy přijdou i v neděli, a třeba dvakrát.“

Co podnikneme, Siri?

Pětadvacetiletá Nikola se živí jako terénní pracovnice a říká, že svou práci miluje. „Pomáhám lidem, kteří jsou zdravotně postižení, aby mohli být nezávislí, vytvořit si vlastní domov, mohli mít svoje zájmy a rozvíjet se v nich. Kvadruplegik o víkendu prostě sám nevstane,“ říká ironicky a vysvětluje, že její zaměstnání nezná fixní pracovní dobu. Nepředpokládá ale, že u své práce zůstane déle než do třiceti. Paradoxně totiž nemá čas na své vlastní osobní volno. Stejně jako pro Lenku ze supermarketu jsou i pro Nikolu víkendové směny horší než ty v týdnu. I Nikolu trápí, že přichází o čas se svými blízkými. „Všichni mají volno a já ho s nimi nemůžu trávit. Nejsem zapojená do společenského života, pořád jsem sama se sebou. Hraju si hry na mobilu, abych si procvičila mozek, s někým si popovídala, třeba se Siri,“ směje se Nikola.

To, co na absenci volného víkendu trápí Nikolu i Lenku, loni popsala studie z amerického vědeckého žurnálu Social Science nazvaná Time as a Network Good. Cristobal Young a Chaeyoon Lim v ní zkoumali, jak se v průběhu týdne mění emoční rozpoložení pěti set tisíc respondentů. Ukázalo se, celkem nepřekvapivě, že hladina dobré nálady je od pondělí do čtvrtka nízká, zatímco s blížícím se víkendem rapidně stoupá. Zajímavější zjištění bylo, že o sobotách a nedělích se lépe cítili i nezaměstnaní.

Young a Lim došli k závěru, že volný čas je komodita, jejíž hodnota roste s počtem lidí, kteří ji využívají – podobně jako je na tom třeba internet. „Problém tedy není pouze v tom, že nemáme dost volného času,“ shrnuje svou studii Cristobal Young v článku pro New York Times nazvaném You Don’t Need More Free Time, „ale také v tom, že aby náš volný čas byl uspokojující, musí se krýt s volným časem našich bližních. Jinými slovy, čelíme problému koordinace. Balanc mezi prací a volnem není něco, co můžeme vyřešit sami.“

Young a Lim jako by si ale ve své studii vůbec nepřipouštěli možnost, že někde na světě přeci jen existuje někdo, kdo si volný čas nejraději užívá o samotě. Řeč přitom není o introvertech, ale o lidech, kteří vyhledávají samotu prostě proto, že čím dál propojenější svět po nich vyžaduje být neustále v kontaktu. Neztrácejí víkendy hodnotu i proto, že se v sobotu a neděli už jen těžko můžeme uzavřít před zbytkem světa?

Samota v přírodě

Práce je svatá

Jakub sice není velký samotář, ale poslední dobou uvažuje o dovolené, která z něj udělá poustevníka. Rád by si vyrazil bez manželky, bez dětí, ale hlavně bez komunikačních kanálů, přes které by k němu mohla doputovat práce. „Říkám tomu digitální volno,“ vysvětluje charismatický manažer, „vyjet ven bez počítače je trochu divné, ale ještě divnější je to bez chytrého telefonu.“ Digitální volno prý Jakub neměl dvacet let. Ostatně tvrdí, že volného času obecně nemá nazbyt. Nevadí mu to. „Chápu, že pohledem většiny lidí je víkend strávený prací zkažený, ale já to tak nemám. Moje práce mne baví, je to vlastně i můj koníček a nemám ji za nějakou řeholi, která by mne obtěžovala,“ říká muž, který loni získal ocenění Event manažer roku.

I Jakub ale nakonec v rozhovoru přiznává, že před nedávnem zažil okamžik, kdy se rovnováha mezi prací a životem vytratila. „Je to jako s alkoholismem. Začnou vám to říkat kamarádi – není už to trochu moc? Neměl bys s tím něco dělat?“ Problému, který se mimochodem dotýká i jeho kolegů, Jakub říká stresoholismus. „Lidi v naší branži nejsou závislí na práci, ale na úspěšném řešení zdánlivě neřešitelného úkolu.“

Dlouho to přitom vypadalo, že svoje víkendy tráví plnohodnotně. Vlastně tak, jak navrhuje sama Onstad: vyhledáváním smysluplných aktivit, jako je sport nebo zapomenutý koníček. Důležité ale je, aby si člověk vybranou činnost opravdu užil. Jestli jste sedření a tenisky nasazujete jen proto, že se na konci chcete pokochat pohledem na displej s cifrou spálených kalorií a udělat si zpocené selfie, vykašlete se na to. Stejně tak byste si měli dávat pozor, aby se z vašeho koníčku nestala bokovka, která nakonec znamená víc práce než radosti. Důležité je přiblížit se při svých sobotních a nedělních aktivitách stavu, kterému psychologie říká „flow“, tedy tak hlubokému soustředění, až člověk ztratí pojem o čase.

„Je to jako s alkoholismem. Začnou vám to říkat kamarádi – není už to trochu moc? Neměl bys s tím něco dělat?“

Jakub takové stavy o víkendech nezažíval. Nedokázal přestat myslet na práci, což si uvědomil, až když po nátlaku kamarádů i rodiny vyhledal odbornou pomoc. „Člověk si řekne, pojedu na kolo, půjdu se projít, ale v hlavě si pořád projíždí program na další týden. To je taky práce. Musíte se naučit to úplně vypnout. Když u toho myslíte na příští týden, není to volný víkend.“

Co s tím? Nic

Volno si Jakub musí ordinovat. „Dávám si ho do kalendáře, ač to zní divně. Dneska od šesti mám konec. Nemám tam nic.“ Stejně to dělá i Vláďa, pětadvacetiletý student politologie, vedoucí studentského spolku a zaměstnanec na plný úvazek, kterému volný čas chybí prý hlavně proto, že neumí říkat „ne“. Tahle fráze padala v mých rozhovorech o promarněných víkendech překvapivě často. Pokaždé ale znamenala něco trochu jiného. Vláďa se bojí, že když řekne „ne“, přijde o skvělou pracovní příležitost nebo životní zážitek. Terapeutka Nikola má složitější pozici. „Nejde o ani tak o to, říct ‚ne‘ svému šéfovi, ale říct to pacientovi, postiženému člověku, protože vím, že je to pro něj opravdu důležité.“

Aby se z víkendu definitivně nestala prodloužená otevírací doba, ze které musíme vytěžit maximum, všichni se budeme muset znovu naučit říkat „ne“.

Volný víkend

Další články autora