Promotérkou v Mariánkách: „Chce to lidi, co netouží ‚mít klid‘.“ Restartovat rodné město je euforie

S Markétou Monsportovou a Zuzkou Stejskalovou se potkáváme symbolicky na nádraží. Markéta je předsedkyně lázeňského spolku Švihák, před třiceti lety do Mariánských Lázní přijela vlakem studovat střední hotelovou školu. Vlakem sem pravidelně přijíždí i Zuzka, ředitelka Marienbad Film Festivalu. Jsou dobré kamarádky, ale u počátků kulturního ozdravení města byla jako první Markéta. „V té době jsem zažívala asi něco jako krizi středního věku, takže načasování bylo ideální. Šviháka jsme založili s mladými lidmi v čele s Vojtou Frantou, který se pak stal prvním pirátským starostou. Skvěle jsme si sedli a první festival v parku u nemocnice měl obrovský úspěch. Tak jsme se rozhodli pokračovat.“

Vyhnali jsme myši a pozvali umělce

Pro další aktivity nově vzniklého spolku si vybrali místo jako z pohledu – kolonáda Ferdinandova pramene je usazená uprostřed parku, vyvěrá tu nejvíc ze 40 místních pramenů. Nikdo ji 20 let nevyužíval. „Vyhnali jsme netopýry, myši a vyvozili kolečka suti. Uvnitř jsme postavili improvizovaný bar a promítací sál, venku jsme začali pořádat koncerty, přednášky, výstavy, promítaly se filmy, hrálo se divadlo. Festival jsme pojmenovali Big KOK,“ vzpomíná Markéta na začátky spolku Švihák. Kulturně ozdravná kúra (KOK) měla původně trvat 14 dní, ale nakonec Ferdinandku obsadili až do podzimu a zažili neuvěřitelnou euforii. Na její vlně pak jeli dál. Přibyly cyklojízdy, Dny architektury a hlavně pravidelné Pecha Kucha Nights, konající se v místech, na která už místní skoro zapomněli. Otevřely se neobydlené a zchátralé budovy a po mnoha letech znovu ožila bývalá dětská léčebna nebo kdysi slavná vyhlídková kavárna.

Zpovzdálí sledovala mariánskolázeňské ozdravení i Zuzana Stejskalová. Ve městě se narodila, ale po maturitě odešla studovat architekturu a několik let žila v zahraničí. Když se vrátila do Prahy, dostala se úplnou náhodou k rekonstrukci Kina Pilotů. „Tam mě napadlo obnovit v Mariánkách filmový festival, který tu byl v letech 1946–1949. Okamžitě mě to nadchlo a během jednoho léta jsem se stala ředitelkou festivalu experimentálního filmu a zároveň jsem stihla otěhotnět se svým třetím dítětem. Upřímně, byly to jedny z nejnáročnějších měsíců, co jsem kdy zažila,“ popisuje své kulturně aktivistické začátky ředitelka Marienbad Film Festivalu.

Nikdo se sem nevrací, a já to chápu

Mariánské Lázně mají jako jedno z nejznámějších českých lázeňských měst potenciál k tomu mít světový věhlas. Obě aktivistky se proto snaží navázat na časy, kdy značka Marienbad něco znamenala a do lázní uprostřed lesů a parků se sjížděly celebrity. V současnosti plní hotely a lázeňské domy rozeseté kolem jedné hlavní třídy zahraniční i tuzemští turisté. Ročně jich sem za krásou přírody a lázeňskou péčí přijede 300 tisíc a jsou nadšení. Místní už ale ke svému obdivovanému bydlišti shovívaví nejsou. Moje kamarádka Bára žila několik let v zahraničí a do rodného města se vrátila před pár lety. Pracovala v místním informačním centru, teď vypomáhá v hotelu. A je z ní cítit, že ji místní nuda a ospalost hodně štve. „Je tu hrozně málo mladých lidí, a je to pochopitelné. Není tu výběr práce, můžete pracovat jen v cestovním ruchu. Chodím na všechny alternativní kulturní akce, ale je jich málo a já to chápu. Ti, kdo je dělají, je většinou dotují ze svých peněz. Mám pocit, že tu není žádná podpora od města.“

Co všechno musí člověk restartu Mariánských Lázní dávat ze svého času, energie i peněz, ví dobře i Zuzana Stejskalová a Markéta Monsportová. Markétu a její kulturní aktivity živí cestovní ruch, Zuzku dotuje manžel, aby mohla věnovat veškerý čas pořádání filmového festivalu. Kromě veřejných zdrojů se jí daří oslovovat místní donory. Kulturní mecenáše nachází i mezi svými spolužáky z gymnázia. „Daří se mi přesvědčit kamarády, kteří se stejně jako já dostali do světa a jsou úspěšní, že to tomu našemu městu musíme vrátit. A protože si z časových důvodů nemůžou dovolit přijet, tak nám dají peníze,“ popisuje lokální fundraising Zuzana Stejskalová.

Marienbad Film Festival|foto: Eliška Stejskalová,Archiv Zuzany Stejskalové

Mít svůj klid

Zuzana i Markéta se shodují, že kulturní aktivismus dělají pro své město, pro lidi, kteří tu žijí, pro sebe, ale taky pro svoje děti. „Chceme to tu uchovat. Aby naše děti jednou mohly říct – odsud pochází moje rodina. Mariánky jsou náš domov, jsou nádherný, tak se sem vraťme a pomožme to tu udržet pro další generace.“

Markétu teď kromě pravidelných Pecha Kucha Nights zaměstnávají taky přípravy doprovodného programu na Marienbad Film Festivalu. Zároveň stojí tak trochu na rozcestí. Původní tým Šviháků, jak si říkají, se z přirozených důvodů rozpadá. Členové zakládají rodiny nebo si vybírají jiné životní cesty. Hledat nové nadšence je náročné.

Pravidelné Pecha Kucha Nights, konající se v místech, na která už místní skoro zapomněli|foto: Archiv Markéty Stejskalové

„Potřebovali bychom stálý prostor, kde by se mohli potkávat lidé, kteří se o něco zajímají a nechtějí jen sedět doma nebo chodit každý pátek na to stejné místo na pivo. Pak by se dalo pracovat na dalších nápadech a projektech,“ konstatuje Markéta. Ideální by byla Ferdinandka, kolonáda, kde to všechno začalo. Šviháci od ní mají sice klíče, ale zrealizovat svůj sen a otevřít tu kavárnu a místo pro umělecké rezidence se jim nedaří.

Ke kulturnímu oživení v Mariánských Lázních tedy vedly dvě cesty. Tou první bylo uvědomění Zuzky po cestách v zahraničí, že „doma“ je skvělé a krásné. Tou druhou, Markétinou, byl pocit, že jí ve městě, kde žije, něco chybělo. Podle obou je vždycky všechno o konkrétních lidech a o tom, co jsou ochotní obětovat. „Kritizovat, že někde něco není a nic se tam neděje, to umí každej, ale zvednout se a něco udělat chce odvahu a člověk to asi musí mít i v povaze. Oslovila jsem spoustu lidí, o kterých jsem si myslela, že to mají stejně, ale řekli mi, že na to nejsou a chtějí mít svůj klid,“ dodává Markéta Monsportová. Poslechněte si celou reportáž.