První Malijevského kniha po konci světa

Igor Malijevský
Igor Malijevský

Třísetpadesátý avizovaný konec světa loni opět nepřišel. Pár lidí to zklamalo, pár potěšilo, většině to bylo úplně jedno. Táhlé debaty, zda to ti Mayové odhadli nebo ne, se záhy propadly do zapomnění. V kom ale atmosféra znovuzrození přetrvala, je Igor Malijevský. A protože je umělec, nemohlo přijít nic jiného než jakési dílko. Teď, v roce, který už neměl existovat, tak vychází jeho básnická sbírka Druhý den po konci světa.

I když by to sám o sobě určitě neřekl, Igor Malijevský je muž mnoha talentů. Milovník ošuntělých klišé by ho bez váhání nazval renesančním člověkem. Každý měsíc uvádí spolu se svým souputníkem Jaroslavem Rudišem literární kabaret EKG, výborně fotí a – nutno přiznat, že už ne tak výborně – působí ve skupině Hlinomazův apetit. Co mu jde ale ze všeho nejlíp, je bezpochyby psaní. Je mistrem krátkých povídek, které jsou tak trochu o ničem, zároveň ale vlastně úplně o všem. Stejně tak se vzletnost stýká s přízemností i v jeho básních. O tom se lze ostatně přesvědčit právě teď, kdy vyšla jeho nová kniha Druhý den po konci světa.

Nejde o básnickou sbírku, kterou by pojilo jednotné téma. V každé básni zpracovává autor naprosto odlišný námět. Rozhodně to ale celku není nijak na škodu, naopak díky tomu jednotlivé texty nesplývají v kompaktní hmotu, která by se po přečtení jen bezvýsledně lepila mezi prsty. Takhle každá myšlenka ulpí právě v kontrastu s tou předešlou.
Malijevský se totiž nepouští jen do pocitových popisů našeho běžného pobytu na zemi. Neohroženě se vrhá i na podstatně diskutovanější témata. Básní Modlitba za duši Vladimíra Michajloviče Gunďajeva třeba reaguje na pohoršeného patriarchu Kirilla, kterého rozezlily rebelky z Pussy Riot. Ironicky se do slouhy božího obouvá a například výčtem ohromující sbírky titulů a vyznamenání ostře komentuje jeho pokrytectví.

Kromě různých směrů, z nichž autor nahlíží současnost, se výrazně liší i místa vzniku každé z básní. Co je tedy spojuje tak, že můžou být bez zaváhání svázané – v tomhle případě tedy spíše slepené – v jednu knihu? Nepochybně jazyk. Pro Malijevského nejsou podstatné rýmy; jeho básně jsou spíš asociačně rozvíjené sentence plné vynalézavých metafor, v nichž se potkávají elegantní výrazy s těmi nejběžnějšími termíny dnešní doby. Při každé básni čtenář ve snově rozmazaných konturách postupně poznává svůj svět. Chvíli by nad ním nejraději zaplakal, chvíli se neubrání smíchu.

02974766.jpeg

Malijevský tak dokázal do jedné knížky vměstnat ruského patriarchu, úředníky na kuřpauze, blázinec i předvánoční procházku. A kupodivu to nakonec drží pohromadě. Protože psaní tenhle všeuměl prostě opravdu zvládá nejlíp. Snad to taky ví a na chvíli ostatní zástoje odsune, abychom se dalších textů dočkali dřív než zase za pár let.

Igor Malijevský Druhý den po konci světa, nakladatelství Milan Hodek, Hradec Králové 2013