Psychiatrička ze Stanfordu: Závislost na sociálních sítích se podobá té drogové

Knihu o neurotransmiteru dopaminu jste vydala uprostřed pandemie Covidu-19. Výzkumy ukazují, že během pandemie se čas, který děti a mladí lidé trávili u obrazovek, zvýšil o více než 50%. Průměrný „screentime“ se dodnes nevrátil na úroveň před pandemií. Jak velký je tohle problém? Když po večerech nutkavě sleduji reely kytaristů a politických komentátorů, zažívá moje tělo podobné jevy jako když lidé berou drogy?

Víme, že digitální média „rozsvěcí“ v mozku stejnou cestu odměny jako drogy a alkohol. Díky tomu můžeme říct, že sledování médií uvolňuje dopamin. Objevuje se čím dál víc vědeckých důkazů, že změny, které pozorujeme v centru odměn u lidí závislých na alkoholu a drogách jsou velmi podobné těm, které pozorujeme, když jsou lidé závislí na chytrých mobilech, internetu, sociálních sítích, online gamblerství, online nakupování, a podobných aktivitách. Takže vědecká data tu jsou. Stejně tak ale i v běžném životě a v klinické praxi pozorujeme, že lidé skutečně mohou být závislí na digitálních médiích. Kvůli tomu pak zažívají stejné zdravotní problémy jako lidé závislí na návykových látkách. Jsou jimi duševní i fyzické potíže: spánkové poruchy, mezilidské a pracovní problémy, a tak dále.  

Slyšel jsem vás mluvit o „drogifikaci“ sociálních sítí – co tím myslíte? Jsou sociální sítě skutečně vytvářené tak, abychom na nich byli závislí? 

Spousta forem digitálních médií obsahuje prvky, které byly záměrně vytvořeny, abychom dál „svajpovali“ a klikali – tedy vlastně abychom se na těchto platformách stali závislými. Tyto prvky zvyšují přístupnost, potenci, množství, novost a nejistotu, což jsou rysy, kvůli kterým jsou věci návykové. Čím jednodušší přístup máme k naší vybrané droze, tím pravděpodobnější je, že ji budeme užívat a staneme se na ní závislými. V dnešní době máme přístup k internetu a digitálním médiím 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Dále záleží na potenci. Čím více dopaminu se uvolňuje v cestě odměn a čím rychlejší je tohle uvolňování, tím pravděpodobnější je, že se staneme závislými na určité látce nebo zvyku. Digitální média jsou velmi potentní díky zářivým barvám, hudbě, příběhovosti a schopnosti kontrolovat, kdy kterou věc sledujeme do posledního detailu.

Čtěte také

„Videohry jsou totálními uměleckými díly současnosti,“ říká hvězdný kurátor Hans Ulrich Obrist

Algoritmy fungují tak, že sledují naše specifické preference a ukazují nám, co se nám líbilo v minulosti s trochou novosti. Dalším důležitým rysem je jednoduše množství a kolik času trávíme konzumováním své vybrané drogy. Jsme velmi náchylní k nekonečnému scrollování, bezedným mísám obsahu a přizpůsobivým algoritmům. Kvůli tomu na návykových platformách trávíme více času, než jsme doufali a plánovali. Důležitou roli hrají notifikace. Dopamin je velmi citlivý na novost. Přehršel oznámení, které nás lákají zpět k platformě, i když zrovna děláme něco jiného, uvolňují malou dávku dopaminu. Ta vytváří chuť zjistit, jestli na nás na mobilu nečeká ještě větší odměna.  Takže ano, mnoho těchto platforem bylo vytvořeno, aby byly návykové – a skutečně návykovými jsou. 

I po čtyřech týdnech pomalého navracení našeho dopaminového systému do normálu, je bohužel jednoduchý relaps, tedy návrat do stavu závislosti. Vy jste se přiznala k tomu, že jste jeden čas byla závislá na milostných románech – podařilo se vám úplně se zbavit literárních pokušení anebo to byla déle trvající záležitost?

Řekla bych, že to byla přerušovaně pokračující záležitost. Když jsem si poprvé uvědomila, že jsem závislá na romantické četbě, což mi – kupodivu – nějakou dobu trvalo, i když jsem doktorka zabývající se závislostmi, bylo velmi náročné přestat. Měsíc jsem žádné nečetla a pak jsem si řekla, že se k těmhle románům vrátím, ale více s mírou. Pustila jsem se do nich ale ihned znovu. Zažívala jsem takzvaný efekt porušení abstinence. No a tak jsem se rozhodla, že přestanu na rok, což se mi povedlo. Je zajímavé, že po roce mě na milostných románech už nic nelákalo. A když jsem si nějaký přečetla, vlastně mi nepřišel zajímavý. To je opravdu běžné.

Čtěte také

„Budoucnost bude patrně hodně pitomá,“ říká kritik technologií Max Read

Lidé, kteří se na něčem stali závislí, často říkají, že jim daná látka nebo chování už nedává žádné potěšení. Je to skutečný pocit lítosti, protože jde o něco, co nám dříve pomáhalo si ulevit, cítit se příjemněji a podobně. Vlastně bylo zajímavé uvědomit si, že už se mnou ty knihy nic moc nedělají. Ale je pravda, že si na ně dodnes občas euforicky vzpomenu a chci si nějaký příběh přečíst znovu. Zkusím to a chvíli cítím jistou radost. Velmi rychle si ale uvědomím, že se k tomu fakt nechci vrátit. Je ale neuvěřitelné, jak nás euforická vzpomínka dokáže přimět k tomu, abychom nějakou věc znovu užívali. 

Jak z pohledu neurovědy nebo psychiatrie rozumíte pravdomluvnosti? Jak nám může pomoci zbavit se závislosti říkání pravdy a jaké další strategie existují? Je jednou nich třeba i upřímné vyhledávání méně návykového, hlubšího životního smyslu a poslání? 

Ano, skvělá otázka. V klinické praxi jsem za mnoho let vypozorovala, že pacienti, kterým se povedlo robustně a trvale se zbavit velmi závažných závislostí, jsou ti, kterým dojde, že musí říkat pravdu. Že musí říkat pravdu nejenom o tom, že užívají drogy, alkohol nebo že určité jejich chování je návykové, ale že musí říkat pravdu o všem. Protože když začnou lhát i jen o malých věcech, sklouznou znovu k závislosti a začnou lhát o věcech, které jsou důležité.  Přišlo mi to velmi fascinující. Začala jsem se zamýšlet, proč nás vlastně radikální pravdomluvnost předurčuje k uzdravení. Myslím, že tenhle efekt působí na několika úrovních. Zaprvé se zdá, že pravdomluvnost může posilnit náš prefrontální kortex, což nastiňují některé výzkumy mozku. Zároveň pravdomluvnost zlepšuje intimitu. Často si myslíme, že když řekneme lidem o věcech, za které se stydíme a přiznáme se k chybám, budou nás mít méně rádi. Ve skutečnosti se děje opak. Naopak se pak lidé k nám cítí být bližší. Vidí svou vlastní zranitelnost v nás, což jim samotným pomáhá cítit se méně zranitelně.

Čtěte také

Vnímat identitu jako fixní kategorii je chyba, říká spisovatelka Maggie Nelson

Taky si myslím, že když v pravdomluvnosti vyslovovujeme, co děláme, jsme díky tomu sami více pozorní. Jedna z věcí, které se dějí při závislosti, je, že ztrácíme povědomí o tom, co ve skutečnosti děláme. Dostaneme se do fáze odmítání. Ale když lidem řeknete: „Tyjo, já jsem fakt včera čtyři hodiny strávil na TikToku místo toho, abych udělala domácí úkol“, zároveň si uvědomíte, že jste tohle opravdu dělal. A tohle uvědomění pak vede k motivaci něco změnit. Na těchto úrovních je radikální upřímnost velmi prospěšná. 

Z jakého českého výzkumu vychází světoznámá vědkyně ve své knize? Na čem byla sama závislá? A proč je pravdomluvnost z pohledu neurovědy jeden z nejlepších receptů na boj se závislostí? Poslechněte si první díl podcastu Bedny s psychiatričkou a neurovědkyní ze Stanfordu Annou Lembke.