Radio Ivo: Jsme snad v situaci, kdy si můžeme vybírat?

Zaštiťovat se bohémstvím trpaslíků (Toulouse-Lautrec či skuteční invalidé) může být vlastně opravdu pouze alibismus. Stejně jako onen již tradiční sudetský problém. A o tom zase ví své Patrikův bratr František, pokračující na Přibyslavsku v rodinné velkostatkářské tradici v podobě obilnářské firmy CVEREX, jakýmsi specifickým způsobem napojené na sociální instituci Dům místních trpaslíků. 

Dohady o používání levné pracovní síly nechme stranou. To je jiný příběh. Bratři se naposledy setkali před dvanácti lety v Postupimi právě ve věci důsledků sudetského traumatu, bolestného místa české moderní historie, aby jeden z nich vyvázl s podmínkou a zákazem působení na území Německa. Tolik k příběhovému zákulisí, které je v této hře obzvláště spletité.

Romana Bohunská se tentokrát, co se týče hlubinných motivací postav, vrhla opravdu po hlavě do české historie i do psychoanalýzy a sociologie. A jak je jejím zvykem, použila samozřejmě lásku jako katalyzátor dění: z toho důvodu se Patrikovo kompulzivní mnohoženství (opět typický motiv, dodaný Romaniným manželem Lahore Tieraiem) stane rozbuškou pro odhalení starých tajemství, křivd a samozřejmě k vyměšování.

Romana tentokrát navíc překročila svůj formální stín, když se jala používat alegorické motivy a zvláštní metafory: v tajné místnosti s pokladem, jakémsi zásvětí kolektivního podvědomí celé rodiny, je záměrně Frantou vyrušen všechen mobilní signál, přičemž ovšem hlavní ženská postava, na níž konflikt stojí, se jmenuje Simona, zvaná Simča – zde je už jen krůček ke slovu „simka“.

Ano, Simona hraje klíčovou komunikační roli a jako (sim)karta osudu zamíchá děním natolik, že je často „vytočená“. A nejen ona. Za tuto odvážnou telekomunikační metaforu vzdává Romaně dík ředitelství Českého rozhlasu a samozřejmě šéfredaktor stanice Vltavy Petr Fischer, jehož německé příjmení zároveň napovídá, že není všem motivům konec a že v původním vysílacím schématu nejsou jen malé dramaturgické ryby!