Raw je spíš vlažný než syrový francouzský horor

z filmu Raw
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy z filmu Raw

Raw předchází pověst šokující kanibalské podívané, u které diváci v sále omdlévají. V recenzích získal nálepku cronenbergovského filmu pro teenagerské feministky. Je vlastně celkem obdivuhodné, že se podařilo udělat obrovskou mediální senzaci ze snímku, který je tak tuctový a nedotažený.

Režisérka Julia Ducournau staví na absurdní zápletce, ze které by se dala udělat efektní krátkometrážní hororová komedie. Na celovečerní, vážně míněný film to ale nestačí. Hlavní hrdinka, šestnáctiletá Justine, je striktní vegetariánka, přijatá na veterinární školu, která musí při iniciačním rituálu místního studentského bratrstva okusit králičí vnitřnosti. Od té doby začíná mít čím dál nutkavější chuť pojídat syrové, nejlépe lidské maso.

Znalci žánru si u téhle synopse mohou vzpomenout na nihilistický horor Davida Cronenberga Rabid, jehož hrdinka se vlivem experimentální operace postupně mění z civilizovaného člověka v monstrum pijící lidskou krev, nebo třeba na surreálný artový horor Claire Denis Miluji tě k sežrání, který dával kanibalismus do přímé souvislosti se sexualitou. Oba tyhle filmy dotáhly své téma mnohem dál. Film Julie Ducournau nedokáže základní námět využít k ničemu jinému než k několika relativně šokujícím scénám a plytké dějové linii o vztahu dvou sester, směřující ke groteskní pointě, kterou lze opravdu brát vážně jen těžko.

Hrdinčina proměna v lidojedské monstrum postupuje velmi pomalu, což samo o sobě nemusí být špatné. Horší je, že čekání na hororové orgie vyplňují bezradné scény z každodenního běhu veterinární školy. Na jedné straně sledujeme sérii bujarých večírků a různých krutých žertů, které mazáčtí studenti vymýšlejí na nováčky. Na druhé zase řadu drastických procedur, jež studenti při výuce provádějí s nemocnými zvířaty. Obě linie jsou celkem šokantní, zároveň hodně hrané na prvoplánový efekt. Tvůrcům se navíc nedaří je smysluplně propojit dohromady s příběhem o Justinině kanibalismu. Jednotlivé dějové roviny se tu vzájemně občas jen chtivě olíznou, místo aby se do sebe pořádně zakously.

Není proto divu, že to, co z filmu uvízne v paměti, jsou jednotlivé, silné a povedené scény, kterých tu není až tak málo – olizování oční bulvy na večírku, kůň pádící na běžícím pásu, podivínský důchodce s falešnými zuby v čekárně nebo Justine škrábající se v noci v posteli kvůli vyrážce. To ale neznamená, že bychom naopak snadno zapomněli na místa, kde film bolestně nefunguje – repetitivní šikana studentských mazáků nebo vztah Justine s jejím homosexuálním spolubydlícím. Mnoho kanibalských scén, třeba ta, kde hrdinka okusuje utržený prst, působí spíš komicky než odpudivě. Těžko se také hledají argumenty pro to, v čem má Raw být vlastně feministický, pokud pomineme to, že ho natočila žena a že hlavní hrdinka je dospívající dívka. Lépe se na něj už hodí přívlastek teenagerský – je to typ filmu, jaký může šokovat puberťáky, kteří si představují vysokou školu jako hodně otrlý mejdan a rádi se okázale otřásají odporem u přiměřeně hnusných výjevů.

z filmu Raw

Je pak otázka, jestli Raw máme vůbec řadit mezi frankofonní filmové krváky, kterým se někdy souhrně říká new french extremity a k nimž patří vynikající filmy jako Noc s nabroušenou břitvou Alexandre Ajy, Calvaire Fabrice Du Welse nebo Amer od Hélène Cattet a Bruno Forzaniho. Všechny tyhle filmy obsahují mnohem drastičtější scény a také daleko obratněji lavírují na hraně mezi brakovým hororem a artovou podívanou pro publikum filmových festivalů. Raw je připomíná v jednotlivostech, ať už jsou to zručně udělané masky, nebo efektní kamera. Rozháraný debut nervózně přešlapuje na několika stanovištích, místo aby vyrazil jedním, jasně určeným směrem.