Refugees Welcome budou mít i českou pobočku. „Naši práci by měl dělat stát,“ říkají zakladatelé

Němečtí Refugees Welcome fungují už od konce roku 2014. Co všechno dnes víte, co jste na začátku nevěděli?

Mareike: Víme toho teď o hodně víc. Hodně jsme se toho dozvěděli a naučili. Jedna věc je, že se zvětšil náš tým, máme teď takovou malou organizaci s devíti zaměstnanci, to je pro nás dost nové. Já osobně jsem se naučila hodně o spojení mezi politikou a společností. Loni byla v Německu cítit obří vlna solidarity, podpory a nadšení – hlavně v létě, kdy se chodilo na nádraží vítat uprchlíky. Teď už je to o hodně těžší. Politici už teď opakují jen to, že se to nedá celé zvládnout, že je uprchlíků moc, že je to velmi těžká situace a tak dále. Pak se o tom takto mluví v médiích, lidi si to poslechnou a taky mají pocit: aha, to už nezvládneme. Tohle naši práci hodně ovlivňuje. Předtím jsem netušila, jak moc naše práce závisí na tom, jak společnost a politici vnímají situaci.

Jonas: Taky je důležité, že je možné se z dobrovolnického grassroots hnutí dostat na evropskou úroveň, kdy máte týmy ve dvanácti zemích. Všichni naši členové jsou skvělí a chytří lidé, jsem za to hrozně rád, že ta organizace vznikla. Jednotlivé týmy ve svých zemích dobře fungují, je to pro mě fascinující. Na začátku jsme si říkali: „Ok, asi by to mohlo fungovat i v nějaké jiné zemi, mohlo by se to přenést z toho našeho jednoduchého nápadu i někam dál.“ Ale tohle fakt předčilo moje představy, má to teď celé evropskou velikost.

Berlín |foto: CC BY-SA 3.0

Pamatujete si, kdy vás poprvé napadlo ubytovat někoho, kdo by jinak musel do azylového domu? Bylo to kvůli tomu, že jste měli prázdný pokoj, tak jste si prostě řekli, proč neubytovat uprchlíka?

Mareike: Bylo to o hodně složitější, byl to delší proces. Viděli jsme nějaké dokumenty o tom, jak se uprchlíci ubytovávají v Německu, a postupně v nás rostl nepříjemný pocit, až jsme si byli jistí, že něco se musí změnit. Pak jsme najednou měli ten volný pokoj a to už jsme si řekli, že to nejde jinak, musíme se nějak zapojit, začít být aktivní.

Jonas: Od začátku roku 2014 jsme oba měli pocit, že musíme něco dělat, ale nebyla žádná viditelná možnost. Když se nám pak uvolnil pokoj, protože Mareike na půl roku odjela, tak jsme si řekli: „Tohle je ten moment, zkusme přesně to, o čem jsme se bavili, ubytujme někoho.“ No a zároveň v našich hlavách nabýval jasnějších rozměrů ten velký nápad. Říkali jsme si, když je to tak jednoduché, tak pojďme rovnou udělat celou platformu.

Mareike: Ano, nejpřekvapivější pro nás bylo, že je to legální, hodně lidí si myslelo, že ne. Pořád se nás na to ptají. A my na to: „Ne, ne, je to úplně v pořádku, není za to žádný trest.“ Takže jakmile jsme se o tom přesvědčili, tak jsme si říkali, proč to neudělat ve velkém, když je to legální.

Čtěte také: Uprchlíci vítejte! Němečtí a rakouští studenti ubytovávají migranty ve sdílených bytech

Takže jste už od začátku uvažovali nad založením celé platformy.

Jonas: Jo, myslím, že jo. V roce 2011 jsme totiž dělali jiný sociální projekt, umístěný online. Měli jsme zkušenost, že můžete prostě začít jenom s Facebookem a Twitterem, kam dáte jeden post, a když máte dobrý nápad, tak se to prostě rozšíří, máte najednou dosah, který vám zaručí, že z toho bude něco velkého. Díky této zkušenosti jsme si od začátku říkali, že bychom měli udělat architektonický projekt pro uprchlíky, který by umožnil je integrovat, udělat jednoduchý projekt, díky kterému by mohli normálně bydlet.

Mareike: Důležité je, aby se to líbilo lidem. Když se to líbí lidem, tak je jasné, že jste v pohodě, že je to dobrý nápad. Pokud by se jim to nelíbilo, řekli bychom si: „Oukej, nevadí, žádné peníze v tom investované nebyly, měli jsme normálně jiné zaměstnání, nějak jsme na to nespoléhali.“ Ale když se to líbilo, tak jsme si říkali, proč to nezkusit.

Migranti na vídeňském nádraží na své cestě do Německa |foto: CC BY-SA 4.0

Co většinou čeká uprchlíka, který přijede do Berlína a nepomůžete mu vy nebo nějaká jiná organizace? Jaký bývá ten obvyklý příběh?

Jonas: Obvyklý příběh vlastně neexistuje, ale běžně když přijdete do Německa jako uprchlík, tak musíte do nějakého hromadného ubytování, tomu prvnímu typu se říká popříjezdové ubytování. Měli byste tam zůstat tři měsíce, ale někteří zůstávají šest nebo i mnohem déle. Tahle popříjezdová místa jsou nejhorší, jsou tam stovky lidí, spí v tělocvičnách, nemají tam soukromí, nemají svůj pokoj, mají jenom lůžko. Pak jdou dál do dalšího hromadného ubytovacího místa a nemůžou si vůbec vybrat. Nemůžete třeba říct: „Mám bratrance v Kolíně, on mi pomůže, pojedu začít tam.“ Vládu vůbec nezajímá, jestli někde někoho máte, prostě vás někam pošlou. Obyčejně je to tak, že ty azylové domy jsou někde daleko za městem nebo na okraji, takže když vás tam pošlou, nemáte možnost se vůbec zapojit do společnosti, poznat místní lidi, poznat, jak město funguje, nic. Jste odříznutí někde, kam jede jen párkrát za den autobus.

Mareike: Ano, dokonce i někteří, kteří jsou ubytovaní v centru města, mají dost malé šance se integrovat, jednoho z nich znám. Jsou jich taky stovky a jsou ubytovaní třeba v bývalém nákupním centru, jsou tam zakrytá okna a je to všelijak upraveno. Normálně můžou dovnitř a zase ven, to je jasné, ale bylo období, kdy se tam nemohli sprchovat. Chodili tehdy nedaleko na koupaliště. To je potom hodně divný pocit. Silný pocit, že jste cizí, protože žijete jinak než ostatní. Nemůžete proti tomu ale nic dělat. Máte pocit, že se nemůžete nijak rozhodovat, že všechno rozhodne někdo za vás.

"REFUGEES WELCOME". Banners draped across Germany's football stadiums this weekend. (@markito0171) pic.twitter.com/fJYq0xXrXe

— Jack Moore (@JFXM) August 30, 2015

Co je tedy na fungování Refugees Welcome to nejdůležitější? To, že člověku pomáhají získávat známé?

Jonas: Ano, lidi si díky nám můžou budovat svoji vlastní soukromou i profesionální síť, můžou se učit jazyk. Myslím si, že na to si taky nejdřív potřebujete trochu odpočinout, mít trochu klidu, než jste na to připraveni. Měli jsme tuhle zkušenost s naším bývalým spolubydlícím, Bakarim, který byl předtím bez domova, což je taky dost častá věc, lidé zůstanou po příjezdu na ulici, protože ani nevědí, jak se dostat někam do azylového domu. Až po několika měsících, co u nás byl, trochu se zabydlel a zvykl si, tak zašel za námi, že by se rád učil německy. Najednou mu to hrozně šlo, rychle se zlepšoval. Když přijel, tak se zdálo, že němčina mu nikdy nepůjde.

Mareike: Možná nejdůležitější není dělat si přátele a síť kontaktů a lidí, ale je to docela obyčejné bydlení v normálních podmínkách. Nemusíte se třeba nějak intenzivně přátelit se spolubydlícími, trávit s nimi hodně času. Základ je, že máte důstojné bydlení, máte prostě svoje čtyři stěny, jak říkáme my v Německu. Koupelnu, kterou sdílíte jenom s pár lidmi, ne se stovkou. Můžete zavřít dveře od pokoje, když chcete odpočívat, a když se na to cítíte, tak je otevřete a účastníte se života s ostatními. Hlavní je ale žít a bydlet jako ostatní, fungovat v tom městském prostoru podobně jako všichni okolo.

Setkání berlínského sdružení Uprchlíci vítejte! |foto: Shooresh Fezoni

Jaké jsou vaše vlastní zkušenosti získané díky spolubydlení s uprchlíky? Četla jsem článek v Guardianu, kde jedna Britka popisuje svoje konverzace s novým spolubydlícím ze Sýrie. Často komentuje její životní styl a dokáže ji docela vyvést z míry tím, jak některé věci vnímá.

Jonas: Ano, dává vám to nový pohled na věc, nové perspektivy na život, který v Evropě žijeme. Pamatuju si, že Bakari se vrátil večer domů a říkal mi, že viděl v metru něco hodně divného v televizi, máme totiž v metru obrazovky. Říkal, že tam bylo něco o legalizaci marihuany. Pro něho, muslima, který nepije, nekouří, nebere drogy, to bylo úplně nepochopitelné. Ptal se: „Co to je za společnost, která legalizuje drogy, ale nechce legalizovat lidi…?“ A já na to: „No jasně, to je perfektní, logická, vlastně filozofická otázka, kterou bychom si všichni měli pokládat.“

Mareike: Ano, protože my používáme slovo legalizovat pro drogy i pro lidi! Další věc je třeba to, že my Němci, nevím, jestli je to pro nás typické, ale asi se to říká: zkrátka chodíme vždycky přesně na čas. Když nám jede autobus v 11:12, tak vyjdeme na cestu v 11:09, protože víme, že za 3 minuty tam dojdeme akorát. A Bakari se mě zeptal: „Proč nejdeš o 10 minut dřív, abys měla klid a mohla jít pomaleji, nehnat se?“ A já: „Nevím, prostě to tak děláme.“

Jonas: Taky ho stresovalo, jak se všichni dívají jenom na svoje monitory od mobilů a vůbec spolu nemluví. Pro mě to bylo fascinující ho sledovat a poslouchat ho, protože samotné vás nikdy nenapadne reflektovat vlastní způsob života. On žil předtím v Itálii a původem je z Mali, takže ne, že by viděl smarthphone poprvé. Způsob, jakým je používáme, byl pro něho, nicméně, divný. To, jak se neustále díváme každý sám na svůj monitůrek, a nesmějeme se třeba něčemu společně… to nemohl pochopit.

Jak tedy Refugees Welcome vypadají teď? Je to už komplikovaná síť organizací?

Mareike: Není to zas tak komplikované, hodně lidí se nás ptalo, jestli by mohli založit svoji vlastní buňku - díky mediálnímu pokrytí se o nás dozvěděli i v jiných zemích. A my: „No jasně, zjistěte si, jak by to u vás mohlo fungovat, a my vás podpoříme, dodáme software, webovou stránku, manuály, informace a tak dále.“ Vznikla spousta nových týmů, teď jsme v deseti dalších zemích v Evropě a taky v Kanadě, takže když se někdo rozhodne připojit, tak je to dost snadné. Je to asi hlavně o stavu mysli, přístupu, to je základ, nic dalšího konkrétního vlastně není potřeba. Každého půlroku se pak všichni setkáváme, nejdřív to bylo v Aténách, pak ve Varšavě, tam diskutujeme o všech sdílených zkušenostech, novinkách atd.

Jonas: Vyměňujeme si zkušenosti a všechno spolu prodiskutováváme, ne každá země totiž funguje stejně. My z Německa nemůžeme vědět, co je nejlepší koncept třeba pro Řecko, takže se takhle hodně dozvídáme. Většina těch týmů funguje dobrovolnicky, v Rakousku, kde vznikli skoro ve stejné době jako my, fungují od ledna 2015, mají několik placených zaměstnanců, tak jako my.

Refugees, Welcome!, koncert proti xenofobii v Budapešti |foto: Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International

Dostali jste se díky své práci do kontaktu s německými politiky nebo jinými vysoce postavenými lidmi? Nabídl vám někdo podporu?

Mareike: Nikdy nás nikdo nekontaktoval, myslím, že je to tím, že kritizujeme vládní přístup k uprchlické krizi. Kdyby nás podpořili, tak by sami sobě odporovali, přiznali by, že dělají chyby. Které dělají pořád. Mám za to, že by z nás rádi měli velmi malou, nevýznamnou organizaci. Spousta lidí nám třeba říká, že děláme fakt skvělou práci, třesou nám rukama, mávají na nás, fotí se s námi, zvou nás na diskuze, ale vůbec nikdo nám na nic nepřispěje, nepodpoří nás víc než tím, že nás pochválí. Hodně organizací, co pracují s uprchlíky, to má přesně takto. Je to logické, vlastně už jenom tím, co děláme, tak prohlašujeme, že s vládou nesouhlasíme.

Jonas: Nejlepší by bylo, kdybychom nemuseli vůbec existovat. Kdyby to, co děláme my, dělala vláda, stát. Tohle není práce pro soukromé osoby, ale pro stát jako celek, děláme to, co by měli dělat oni, takže možná se s námi nebaví i proto, že jsou vůči nám trochu nesmělí, možná se trochu stydí...

Jak to vypadá s českou odnoží Refugees Welcome?

Jonas: Naposledy ve Varšavě byli i dva lidé z českého týmu, který se teď formuje. Jsme zvědaví na to, jak se to vyvine, na konci měsíce by měli začít, takže se těšíme. Ta dvojice, se kterou jsme se potkali, je v Praze, ale fungovat to bude po celé republice. Takže si počkejte na Refugees Welcome Czech Republic.

Mareike Geiling a Jonas Kakoschke byli hosty pražského festivalu reSITE. Web jejich organizace, která by se měla koncem měsíce rozšířit o českou pobočku, najdete tady: http://www.refugees-welcome.net/#