Remundův Obnažený národ jen opakuje stereotypy

20. květen 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03125586.jpeg

Pátý letošní dokument cyklu Český žurnál natočený na chorvatských plážích mezi českými turisty má být satirou o vnímání národních stereotypů. Režisér Filip Remunda jím zdůrazňuje, že Češi a Chorvati o sobě navzájem rádi mluví, ale ve skutečnosti o sobě téměř nic nevědí. Otázka je, zda k uvědomění vzájemné ignorance mezi oběma národy stačí řetěz klišé, která film nenabourává.

Obraz typického Čecha na dovolené v Chorvatsku se všemi paštikami přivezenými z domova, ponožkami v sandálech, starostlivým šetřením na jídle a nezdvořilým chováním nechává Remunda ve filmu popisovat Chorvaty, Vietnamce i Slováka. Následně navštěvuje české turisty v kempech, ptá se jich na paštiky, co pro ně znamená moře a co si myslí o Chorvatech. Natáčí jejich odpoledne na pláži zpestřená aerobikem i vodními tryskami a večerní taneční zábavy.

V rozhovorech Remunda říká, že se jeho film „snaží jít dál, než je marginálie s bílými ponožkami v sandálech“. Ukázat představy domněle fanfarónských Chorvatů a uťápnutých Čechů o sobě navzájem jako ignorantství, které dává vzniknout předsudkům, se však daří snad jen v momentu, kdy Čech na pláži popíše Chorvaty jako ty línější, protože v létě snadno vydělávají díky moři a v zimě nic dělat nemusí. Stížnost na „nepřizpůsobivé“ očekávatelně přichází hned v další větě. Film je však téměř prostý momentů, které popis ponožkového nebo bonvivánského buranství přesahují. Repliky jsou tak obvyklé, že diváka přivedou spíš k letargii než k vytržení nad chorvatskou i českou absencí vnímavosti a zájmu o druhé.

03125587.jpeg

Groteska od moře si mimoděk dělá legraci hlavně z chudších Čechů. Až na českého filmaře, který se do Chorvatska přiženil, v dokumentu nevystupuje nikdo, kdo by tu netrávil prázdniny v levném kempu. Remundovi paštikoví Češi v Chorvatsku jsou ti samí, kteří se dívají na hloupé seriály (a tak přichází na zábavný večer s Danou Morávkovou, které za výkony v Ordinaci v růžové zahradě místní delegát uděluje „cenu Neptuna“), neohrabaně se cachtají a vypadají zanedbaně. Film tak může u všech, kterých se paštiková kultura netýká, spouštět pocity nadřazenosti vůči „chorvatským“ Čechům, šetřícím na každé zmrzlině prostě proto, že na výlet k moři moc peněz nemají. Tím jsou částečně dané i odpovědi na otázky v anotaci filmu: Co o nás říká to, kde v Chorvatsku bydlíme, jak tam trávíme den, jak se tam oblékáme, co tam jíme, jak se tam po večerech bavíme?

Čtěte také

Poslední třetina filmu, která se soustředí na česko-chorvatský pár žijící v Chorvatsku, je vrcholem rozplizlosti, znovu připomíná neschopnost kohokoliv z protagonistů vztah mezi Čechy a Chorvaty vystihnout a končí recitací textu chorvatského novináře, který by si přál být českým Patem nebo Matem – posledním dílkem záznamu zbytečných plážových řečí. Na to, aby fungoval jako satira o vnímání národních stereotypů, je bohužel příliš obvyklý.

autor: Táňa Zabloudilová
Spustit audio