Retrospektákl pokračuje. Lana Del Rey si zjednala respekt
Po vydání Ultraviolence, usazeného na vrcholku žebříčků prodejnosti, a několika rozhovorech je Lana Del Rey znovu jednou z nejdiskutovanějších zpěvaček. Na tom, jestli je její hra na chtivou andělskou dívenku jen marketingový konstrukt, nebo variace na osobní život zpěvačky, už skoro přestalo záležet.
Redaktor časopisu Fader ve svém nedávném textu popisuje, jak okatá Lana v domě fotografa náhodou našla hromadu jeho starých triček a před focením snímků pro Fader si jedno spontánně oblékla. „Voilà, najednou vypadá jako něčí holka,“ popisuje pak v magazínu její přirozenou schopnost hrát roli submisivní holčičky. Devětadvacetiletá Američanka hraje padlou heroinu, pro niž je sebevyjádřením oddanost neřestem (a tak si v klipech dává náhodný sex s okoralými motorkáři), čím dál líp.
„Radši bych už byla mrtvá,“ zareagovala nedávno spontánně v rozhovoru s redaktorem Guardianu na otázku, jestli ji fascinuje předčasná smrt. Řeč byla o jejím vztahu k popkulturním ikonám a vzorům, mezi které počítá Marilyn Monroe, Kurta Cobaina nebo Amy Winehouse. Po vydání rozhovoru se proti němu ohradila obviněním autora z honby za senzací, její námitky ale vyznívají trochu falešně – dekadentní řeči vede Lana Del Rey často. Sebedestrukce a neodvratnost špatného konce patří mezi hlavní témata jejích textů.
Neuvážené plácnutí, které následně vzala zpátky, by mohlo být pro část publika důkazem, že svoji hru na ikonickou retro dívku přepískla. Ne/autenticita vyléčené alkoholičky, bývalé studentky metafyziky a folkové zpěvačky v newyorském Williamsburgu jménem Lizzy Grant, která se přejmenovala na Lanu Del Rey, ale přestala být hlavním tématem. Dřívější recenze, ve kterých publicisté zpěvaččin debut přirovnávali k předstíranému orgasmu, vystřídaly dlouhé texty v hudebních časopisech nebo denících, jako jsou New York Times, ze kterých je jasné, že má Lana Del Rey mezi nejvlivnějšími současnými zpěvačkami svoje místo jisté.
Koneckonců ani Lady Gaga nikdo nevyčítá, že ve skutečnosti zas tolik divná není a její show je jen dobře výdělečný kabaret. Lana Del Rey je se svým retro spektáklem těžkou popkulturní vahou i mezi mistryněmi veřejné prezentace a chameleonkami, jako jsou právě Gaga, Nicki Minaj nebo věčná Madonna, které obraz ženy v hudebním průmyslu částečně redefinují. Svůj byznys přitom dělá přesně opačně – nevytváří nové obrazy, ale co nejvěrněji napodobuje ty staré, zatížené původními významy. Všechny něco připomínají. Přirovnání zpěvačky k popkulturní wrestlerce není ani trochu přehnané, její klipy se skládají výhradně z ikonických obrazů „staré dobré Ameriky“.
Paradoxní je, že její připomínka starých časů a tehdejšího obrazu dokonalé ženy jako submisivní krásky, jejíž osud je v rukách mužů, dnes působí kontroverzně. Způsob, jakým se Lana vrhá mužům pod nohy, nebyl v popkultuře vidět snad od konce 60. let. Ačkoliv v kontrastu s tím, jak nepokrytě se dává všanc Lana, pódiové prezentace dnešních hudebních ikon ve skutečnosti tolik odlišné nejsou. Vyzývavost desky prodává, ať už je retro neemancipovaná, stylizovaná do výrazu „patřím jen sama sobě“, nebo gagovsky divná.
Hra na Lanu Del Rey je každopádně přesným opakem konstruktu, jako byl Bowieho bisexuální mimozemšťan Ziggy Stardust, který pro gaye a lesby v 70. letech symbolizoval mentální osvobození. Ani Lanu však nejde z feministických pozic jednoduše odsoudit. Aandělská dívka v bílých šatech, která „v zemi bohů a příšer hledala, jak se nechat tvrdě „vo*et“, možná není zrovna vzor, který by si pro svoje teenagerské dcery představovali rodiče, v jejích textech je ale náhodný sex, nebezpečí a submisivní láska volbou a projevem svobody. „Vytvořil sis život, ve kterém se můžeš oddávat svým temným fantaziím? Já ano. Jsem šílená, ale jsem svobodná,“ končí šeptáním písničku ze svého prvního alba Ride. Pro některé feministky je nepokrytě pravdivou vypravěčkou příběhů omezených ženských možností.
Všechny drobné paradoxy Lany Del Rey a jejího vintage představení (album Ultraviolence zní ještě víc retro než Born To Die) dělají jeho druhé dějství ještě chytlavějším než začátek. Na někoho, kdo balancuje na hraně sebeparodie, je to slušný výkon.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
