Reykjavíkurdætur: Zastaralý systém je třeba vytrhnout i s kořeny

Tento rok jste oslnily publikum na největším evropském showcaseovém festivalu Eurosonic, kde jste obdržely cenu Music Moves Europe. Myslíte si, že jsou showcase festivaly pro začínají hudebníky tou správnou cestou k tomu, jak prorazit v zahraničí?

Rozhodně! Na Islandu máme showcase festival, který se jmenuje Iceland Airwaves, a bylo to právě tam, kde si nás poprvé někdo všiml. Řekla bych, že tam začal celý náš příběh. Hrály jsme tam od roku 2016, a protože na festival přijíždí jak novináři, tak zástupci hudebního průmyslu, lidé si nás všimli a začali nás bookovat na spoustu dalších festivalů. To samé na Eurosonicu, kde jsme hrály už dvakrát, a pak na dalších showcasech po celé Evropě. Jenom díky nim jsme se dostaly k tolika příležitostem.

Pokud můžeš mluvit za celou skupinu, jaké byly v dospívání vaše hudební vzory – hudebníci, kteří v té době reprezentovali váš život?

Většina z nás vyrůstala buď v 90. letech, nebo na začátku těch nultých, takže jsme poslouchaly hodně popových hvězdiček. V té době ale nebyly vůbec žádné islandské rapperky, ke kterým bychom mohly vzhlížet. I to je důvod, proč jsme s hudbou začaly později než všichni kluci okolo nás. Alespoň na Islandu nebylo normální, aby holky rapovaly. Měly jsme maximálně tak nahrávky Missy Elliott a pak jsme poslouchaly to, co v té době všichni – Eminema a samé mužské rappery. Ale jak říkám, většina nás vyrostla v devadesátkách, takže to byly Spice Girls, Britney a z těch víc cool samozřejmě Björk.

Jak těžké je předávat vaši „message“ na pódiích v zahraničí, když většina publika nerozumí islandštině?

Nám se to zatím docela vyplácí. Někdy mezi písničkami v angličtině řekneme, o čem rapujeme, ale většinou nás všichni pochopí proto, že většina našich textů není politická – jsme prostě holky, kterým je dvacet a něco, žijou na Islandu a chtějí se bavit. Některé věci sice jsou politické, ale myslím si, že islandština oslovuje lidi právě proto, že je velmi rytmická, a mimo to používáme hodně slangu z angličtiny. Ve výsledku je pak v tracku zhruba 60 procent islandštiny a to najednou všem dojde, o čem to vlastně je. Naše největší síla je ale na pódiu. Hodně pracujeme na osobitém stylu vystupování a umíme nastavit atmosféru koncertů tak, že texty překládáme doslova vlastním pohybem. Dokončily jsme nové album, kde je hodně textů anglicky, takže tohle léto budeme vystupovat s novými písničkami jak v angličtině, tak v islandštině.

Vřelé srdce pod krustou ledu. Vydejte se na túru současnou islandskou hudební scénou

• Upravit
• Smazat

Je pošetilé omílat pořád dokola s Islandem jména Björk či Sigur Rós, popřípadě Of Monsters & Men, kteří v očích zbytku světa utváří představu o hudebním podhoubí země, o níž kolují historky o vyhřívaných chodnících, místech, kde žijí skřítkové a kde se podává nahnilé žraločí maso. Připravili jsme pro vás seznam zajímavých jmen všech žánrů z poslední doby, které by mohly přebrat pochodeň ve vytváření povědomí o islandské scéně mimo ostrov.

Jak to vůbec s novou deskou vypadá? Na co se můžeme těšit?

Naše první album vyšlo v roce 2016 a minulý podzim jsme ještě vydaly mixtape. Když jsme potom začaly znovu nahrávat, měly jsme pocit, že si to konečně sedlo. Předchozí alba neměla tak ucelený zvuk, spolupracovaly jsme totiž s dalšími tvůrci a producenty. Nové album ale celé produkuje Salka Valsdóttir – členka kapely. Všechny písničky jsme dělaly společně a jsme teď asi popovější. Víc zpíváme a máme měkčí zvuk. Náš rap je na nové desce jako naše kamarádství. Srdce nám bijí společně, protože jsme spolu zažily fakt moc – od lásky po nenávist – řekla bych, že celé album je právě o tomhle.

Je jednodušší přežít v džungli hudebního průmyslu jako velký kolektiv?

Myslím, že to je náš případ, protože jak už jsem zmínila, před námi na Islandu neexistovaly rapperky – od začátku 90. let tu byly možná tak dvě holky, co to zkoušely. Neměly jsme žádné vzory, začaly jsme dost pozdě, a hned si nás lidi začali všímat. Kluci, co v tu dobu byli na scéně dlouho, hned začali zpochybňovat to, co děláme nebo kde jsme, a zdůrazňovali, jak to neděláme dobře a že to za nic nestojí. Nelíbilo se jim, že jsme se ocitly v jejich posvátném prostoru. Na začátku jsme schytávaly fakt hodně kritiky a „hejtů“, zvlášť na Islandu. Kdybychom nebyly kolektiv, tak bychom všechno, čím jsme si prošly, asi nemohly vzít s klidem. Zároveň jsme ale díky tomu silnější, pomohlo nám to rozvíjet se dál a být si na pódiu tak jisté, jako jsme dnes. Myslím si, že můžeme být šťastné, že spolu hrajeme. Uvědomujeme si, jak je to důležité a kolik nám naše vzájemná podpora dala.

Jaký je vztah vaší skupiny k organizacím, jako jsou 50/50 in 2020 nebo Keychange, které usilují o zrovnoprávnění žen a mužů v hudebním průmyslu? Jdou podle vás dobrou cestou?

Myslím si, že ano, protože teď je tu nefunkční systém, který umožňuje to, že promotéři nedávají dostatečný prostor ženským interpretkám. Je velice důležité mít díky těmto organizacím nějakou šanci, protože to, co teď nefunguje, je hluboko zakořeněné v současném systému hudebního průmyslu. I na Islandu je to pořád tak, že přes léto, když máme hrozně moc malých festivalů, stojí proti sobě jedna interpretka versus dvacet a víc mužů, kteří dostanou příležitost vystoupit. Všude okolo vidíme, jak jsou ženy na vrcholu hitparád a vyhrávají nejrůznější ceny, ale promotéři festivalů jako by tohle všechno ignorovali. Je důležité vyrvat i s kořeny tenhle zastaralý systém, ve kterém jsou promotéři přesvědčeni, že vstupenky na akce prodají jen díky mužským interpretům.

Na co se můžou diváci těšit v červnu v Praze na Metronome Festivalu?

Tohle léto to bude náš druhý koncert, takže budeme mít po odpočinku a budeme plné nadšení. Do Prahy letíme z Osla, kde hrajeme na gay pride festivalu, a zahrajeme skvělou show, na kterou se právě teď připravujeme. Můžete očekávat něco nádherného! (smích) Ale vážně, očekávám, že s novými písničkami to bude fakt zábavný koncert.