Režisér Gaspar Noé: Lidi se prostě chtějí ožrat, i můj nový film je o party

29. říjen 2018

V Paříži usazený režisér Gaspar Noé tvrdí, že i když byl sám velkým pařmenem, nikdy kvůli opilství nebo výtržnictví neskončil na policejní stanici. O večírcích, drogách a alkoholu je ostatně i jeho nový film Climax, který můžete momentálně vídat v kinech. Den po jeho pražské premiéře se ho moderátoři Radia Wave Vítek Svoboda a Hana Řičicová ptali nejen na nový snímek, ale i na rozdíly mezi dnešní mladou generací a teenagery devadesátých let.

V Praze byla včerejší premiéra Climaxu spojena i s tanečním večírkem. Konají se v rámci vašich filmů podobné akce běžně?

Ne, a tu party jsem ani neorganizoval. Ten film je ale taneční, je tam hodně diska a techna, takže se v některých zemích rozhodli, že by po Climaxu měla být party. A já si tu pražskou užil.

Děj Climaxu je zasazený do roku 1996, což byla doba odlišná od té současné, třeba proto, že lidé neměli smartphony a internet…

Svět byl tehdy stejně krutý jako dnes, hlavní rozdíl je ale právě v tom, že lidé neměli chytré telefony. Climax se nemohl odehrávat dnes, protože každá současná postava by musela psát zprávy nebo volat své rodině a kamarádům. To mám na ději Climaxu rád, že se odehrává před 22 lety, působí tak mnohem nadčasověji. Současné filmy, které zobrazují každodenní život, mě docela nudí. Jsou v nich pořád a všude mobily, a ty nejsou zrovna atraktivní pro kameru, stejně jako třeba počítače.

Rozdíl mezi rokem 1996 a 2018 není jen v přemíře telefonů, podle mnoha výzkumů mladí lidé dnes už nepijí tolik alkoholu a neberou tolik drog…

Ve které zemi?

Hodně takových výzkumů známe z Velké Británie, ale ta změna se děje na celém světě.

Nevím jak v Česku, ale v mém okolí lidé sice pijí méně vína, ale pijí mnohem víc piva a vodky. Alespoň ve Francii je víc drog než dřív.

Mluvíme o mladých lidech? Protože se zdá, že současná mladá generace nějak ztrácí schopnost „rozjet party. Všímáte si něčeho takového?

Ne. Všímám si toho, jak teenageři, děti mých přátel, bývají často zkouření. Nevyčítám jim to, taky jsem to zažil. Sám děti nemám, takže nevím, jak bych reagoval. Ale to je problém rodičů obecně. Všichni se bojí momentu, kdy zjistí, že jejich děti dělají to samé co oni v jejich věku.

Z filmu Climax

Ale musíte přece vidět nějaké rozdíly mezi mladými lidmi v současnosti a před dvaceti lety, ne?

Moje generace nebyla závislá na smartphonech. Měli jsme mnohem víc času na to si zajít do kina nebo si prostě povídat. Teenageři dneska spolu u stolu skoro nemluví, protože koukají do telefonů. Četl jsem taky o tom, že mladí lidé přestávají číst knihy. To mi přijde celkem strašidelné. Co se naučíte z Instagramu? Nic, kromě toho, kdo se komu líbí a kdo koho podvádí. Navíc se tam ani nemůžete kouknout na ženskou bradavku. Smartphony jsou dnešní velmi těžká psychologická droga. To taky vidím u dětí svých přátel. Je to pro ně velká otázka, jestli jim chytrý telefon koupit, protože pokud to udělají, můžou je vlastně ztratit.

Všichni jsme násilníci

Například v 60. letech si lidé drogami často rozšiřovali vědomí, něco objevovali. Dnes lidé braním drog mnohdy utíkají před realitou, před úzkostmi, třeba z ekonomického a politického systému. Nakolik si vaše postavy prostě užívají party a nakolik jsou pro ně drogy prostředkem úniku?

Lidé dnes, myslím si, méně fetují a pijí méně alkoholu, protože je braní drog víc kontrolované. V liberálnědemokratických zemích, jestli něco takového existuje, je jednodušší si koupit drogy nebo alkohol. Lidé, i když jsou třeba bohatí, se prostě chtějí ožrat. Náš život je plný pravidel a chaosu, někdy nás toho ale naučí mnohem víc právě nepořádek a zmatek. Navíc je důležité vidět zažitou realitu z jiné perspektivy. Někdo odletí do jiné země, naučí se japonsky a přehodnotí své hodnoty a život. Jiní jsou nesmělí a pijí hodně vína, aby se uvolnili a s někým se skamarádili. I můj nový film je o party, o riziku, které z party života plyne. Zažil jsem to úskalí, všichni mí přátelé ho zažili taky. Nikdy jsem teda kvůli večírku neskončil na policejní stanici nebo v nemocnici…

03473265.jpeg

Nikdy?

Ne, ale nebyl jsem od toho daleko. Ale je to jasné, lidé rádi ztrácí kontrolu, i náboženství je ztráta kontroly nad sebou samým, únik od reality. I já to mám rád, třeba noční plavání, nebo když tančím a ztratím se v tom. Nevnímám, kdo je okolo.

I vaše filmy jsou většinou silně propojené s tématem tělesnosti, často i násilí nebo sexu. V čem je pro vás tohle téma tak důležité?

Čtěte takéGaspar Noé: Chlapi jsou na svůj penis zpravidla pyšní

Násilné chování je vlastní všem živočišným druhům, včetně člověka. Já sám třeba nejsem vegetarián. A násilníkem se stává každý v momentě, kdy se zakousne třeba do párku. Kvůli vlastnímu přežití se v tu chvíli podílí na zabíjení jiného tvora. Nevím, jestli vůbec může existovat svět bez násilí. Stejně tak se, i když nejsem agresivní opilec, bráním, když na mě lidi útočí. Nejsem masochista a bráním sebe i své blízké. Když třeba někdo okrade mého kamaráda, tak se ho samozřejmě zeptám, jak mu můžu pomoct, jestli mám někomu jít rozbít držku. Když mi někdo říká, že mstít se je špatné, odpovídám mu, že nejsem křesťan, vychovali mě jako ateistu. Takže se držím toho, že pokud je někdo neuctivý k mým blízkým, otevřeně se mstím. A užívám si to.

Seriál jsem neviděl léta

Vaše filmy definuje z velké části estetika, kterou jim dodává kamera Benoit Debieho. Jak vypadá vaše spolupráce?

Oslovil jsem ho, aby natočil snímek Zvrácený, protože mě zaujal jeden krátký film, na kterém pracoval. Líbilo se mi, že nepoužíval profesionální filmové osvětlení, ale neony. Bylo to pak celé dost barevné a plné stínů. Hodně spolu pracujeme a probíráme právě barevnost scén. Při natáčení nefiguruje jen jako ten, co zaznamenává obraz nebo nastavuje světla. Společně vytváříme všechny vizuální aspekty. Navíc je to můj velký kamarád, nesoutěžíme spolu, ale tvoříme spolu to nejlepší, čeho jsme schopni. Při natáčení Climaxu přišel Benoit s novou vymožeností, novými LED světly v neonových trubkách, jejichž barvu a intenzitu můžete měnit během sekundy jen pomocí tabletu. Ušetřili jsme tím spoustu času.

Jak se vám pracovalo při natáčení? Působí to trochu jako řízený chaos, hodně improvizace a práce bez scénáře...

Máme strukturu toho, jak by měl snímek vypadat. Snažím se vždycky přijít na takový způsob práce, aby byli všichni na place spokojení. Když jste spokojení, vydáte ten nejlepší a naprosto přirozený výkon. Někteří režiséři si dokonce kreslí storyboard. Když už ale máte celý film v hlavě, z natáčení se vytrácí jakékoli vzrušení. I pro práci s neherci je jednodušší, když se nemusí pevně držet zadání. Představte si mě třeba jako kapitána fotbalového mužstva, který vede svůj tým.

Z filmu Climax

Například na festivalu v Cannes, kde jste už stálicí, se při posledním ročníku řešil konflikt mezi filmovou a seriálovou tvorbou. Přemýšlel jste někdy o tom, že byste natočil třeba minisérii? A máte nějakou oblíbenou?

O tom dost dobře nemůžu mluvit, neviděl jsem žádný seriál od té doby, co mi bylo asi dvacet. Nemám doma televizi, nekoukám na Netflix. Rád chodím do kina nebo si kupuju DVDčka, jsem skutečně posedlý sbíráním artefaktů, rád věci vlastním. Mám doma spoustu knížek, filmových plakátů, DVDček, jsou tak trochu jako mí kámoši.

Poslední dobou za mnou ale chodí čím dál víc lidí, kteří říkají „Čau, viděl jsem tvůj film na Netflixu!“, a proto je vlastně točím, chci, aby se na moje filmy lidi koukali, a je mi jedno, jestli se to stane prostřednictvím placené televize nebo mrňavého monitoru počítače.

Proč by Gaspar Noé nikdy nenatočil seriál? A kdy a jak nejradši tančí? Poslechněte si celý rozhovor.




autoři: Hana Řičicová , vis
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.