Režisér Peter Strickland: Hudba je často víc než slova, na place jsem hercům pouštěl Luboše Fišera

Teď se Strickland vrací svým dosud nejvtipnějším filmem Takové krásné šaty – což ale neznamená, že by svou novinkou nerozezníval i temné struny, jak už si ostatně jeho fanoušci zvykli.

Takové krásné šaty se točí kolem titulních červených šatů, které svým majitelkám působí nečekané chvíle hrůzy. Film, který je lahůdkou nejen pro všechny příznivce dobových žánrovek, poutavě evokuje zašlý svět honosných obchodních domů, tematizuje hypnotickou sílu reklamy a staví vedle sebe postavy, které jako by vypadly z vampýrského příběhu, s figurami vyloženě civilními. S režisérem jsme se bavili nejen o obdivuhodné šíři vlivů, které se na jeho novince podepsaly.

Takové krásné šaty byly poprvé uvedeny na festivalu v Torontu v sekci půlnočních filmů. Hodí se podle vás právě do takové sekce?

Abych byl upřímný, tak jsem rád, když se mé filmy promítají v jakékoliv sekci. Ale jedna z prvních knížek o filmu, kterou jsem si kdy koupil, byla právě Midnight Movies od Jima Hobermana a Jonathana Rosenbauma. Půlnoční filmy od Jodorowského, Lynche nebo Johna Waterse mě rozhodně inspirují. A pokud lidi na té projekci neusnou, pak jsem s tím výběrem v pohodě.

Hodně novinářů podsouvá vašemu novému filmu vliv italského žánru giallo, což ale sám opakovaně popíráte. Když se něco takového stane, snažíte se bojovat se čtením vašeho filmu, které vám nepřijde výstižné?

Vlastně na tom nesejde. Nejde totiž o to, že by ti novináři dezinterpretovali samotný film. Ona dezinterpretace se týká mých vlivů a na tom tolik nezáleží. A navíc rozumím tomu, proč giallo vytahují – je to díky mému dřívějšímu filmu Berberian Sound Studio i díky některým motivům v novém filmu. A kdo ví, třeba jsem giallem podvědomě opravdu ovlivněn byl.

Ale když jsem na Takových krásných šatech pracoval, myslel jsem spíš na autora duchařských povídek M. R. Jamese. V tom filmu nejsou žádné přímé spojnice s giallem, ten žánr vnímám spíš jako předchůdce slasher filmů. A v mém filmu není žádný vrah, je to film o prokletí a inspirací mi byly spíš děsivé figuríny od sochaře Edwarda Kienholze. Pokud jde o vlivy ze světa filmu, zmínil bych Williama Kleina a jeho film Who Are You, Polly Maggoo?. A taky film Kikuchi od Kenchiho Iwamota, který jsem ale neviděl. Ovšem představoval jsem si, jak by tenhle příběh z prádelny mohl vypadat. Scéna s pračkou v mém filmu vychází z představy, jakou jsem si udělal právě o Kikuchi.

Peter Strickland |foto: Viktor Palák

Počítám, že všechny ty vlivy nemáte v hlavě už na začátku, když se pouštíte do psaní…

Napadají mě v různých fázích výroby filmu, během natáčení, těsně před natáčením, je těžké vystopovat, co bylo na samém začátku. Tentokrát to možná byly výjevy front – lidí stojících v noci ve frontách. Když si totiž vybavuju vzpomínky na výprodeje u nás v Anglii, vždycky si vzpomenu na rozhovory, které reportéři vedli s lidmi, kteří čekali na otevření obchodu celou noc. Nezní to jako dvakrát zajímavý námět pro film, ale snažil jsem se v tom najít něco poutavého. S online nakupováním dnes nákupní třídy ve městech odumírají.

Vychází výprava obchodního domu z filmu z konkrétních vzpomínek z dětství?

Naprosto jsem se inspiroval obchodním domem Jacksons v Readingu, který před šesti lety zavřel. Chtěli jsme tam natáčet, před námi tam vznikla třeba epizoda detektivního seriálu Endeavour v produkci ITV, ale nakonec se to nepodařilo. Ale hodně jsme se v Jacksons inspirovali, třeba tou potrubní poštou na peníze. V Jacksons měli i krásná dřevěná obložení, to jsme si naopak bohužel nemohli dovolit.

Kouzlo těchhle obchoďáků bylo v tom, jak se v nich snoubí edwardovské i viktoriánské vlivy s architekturou 50., 60. i 70. let. Pozdější vlivy už tam zpravidla nejsou – a i když se Takové krásné šaty odehrávají v roce 1993, působí jako film ze sedmdesátek.