Režisérka Monika Treut: Žijeme v nebezpečné době plné hysterie a paranoie

19. listopad 2014

Má na kontě více než dvě desítky hraných i dokumentárních snímků. Věnuje se převážně lesbickým, queer a feministickým otázkám. V 80. letech „utekla“ do USA kvůli příliš konzervativní německé společnosti. S režisérkou Monikou Treut jsme se bavili o ženách u filmu, San Francisku dnes a před třiceti lety, Brazílii nebo queer komunitě v Hamburku.

Jaké to je být režisérkou-ženou? S hodně ženami jste v minulosti spolupracovala. Bylo těžké se prosadit ve filmové branži?
Myslím, že obecně je v mnoha zemích pro ženy těžké se prosadit a mít podporu filmového průmyslu, získávat peníze pro filmy. V Německu máme organizaci mladší generace filmařek, které se shodují na tom, že chtějí zavést kvóty. Chtějí mít padesátiprocentní finanční podporu, granty a tak dál, protože zvlášť v Německu je situace opravdu špatná. Máme padesát procent žen, které studují na filmových školách, ale když studia dokončí, získávají jen kolem sedmi procent peněz. Věřila byste tomu? Hrůza! Takže jsme pobouřeny, já jsem pobouřena, takže teď bojujeme za rovnost v oblasti kultury, aby ženy byly více podporovány. Když jsem před třiceti lety začala točit filmy, situace byla stejná. A je ostuda, že po třiceti letech máme pořád tak nízké procentuální zastoupení žen ve filmovém průmyslu. Německo je relativně bohatá země a peníze na kulturu tu jsou, takže tohle je zjevně jeden z posledních „pánských klubů“.

Je ta situace stejná v politice?
V politice to je teď trošku lepší. Neznám přesná čísla zastoupení žen v parlamentu, ale minimálně to bude kolem třiceti procent.

Ptám se, protože ve filmovém průmyslu je určitě hodně hereček, ale u jiných profesí – režisérek atd. – to určitě tak slavné není.
Filmy jsou víceméně zrcadlem společnosti. A když si vezmete, že většina režisérů jsou muži a svůj pohled na ženy – jaké by měly být – promítají na plátno, tak to není daleko od toho, jak věci ve společnosti fungují reálně, hlavně v oblasti genderové rovnoprávnosti. Slyšela jste o švédském modelu – bechdel testu? Ten se mi líbí. Vytvořila ho jen tak z legrace skvělá komiksová kreslířka Alison Bechdel, jde v něm o tři pravidla. Co dělá dobrý film dobrým filmem? Za prvé – v tom filmu musí být zastoupeny ženy, za druhé – ty ženy ve filmu mluví, za třetí – mluví spolu o jiných věcech než o mužích. Pokud tenhle test aplikujete zvlášť na velké mainstreamové filmy, hodně z nich ho nesplní.

Jak moc vás ovlivnil čas strávený v San Francisku v 80. letech? Čím to pro vás bylo inspirativní?
Tahle doba, kdy jsem žila v San Francisku a NY a točila filmy, víte, Německo bylo tou dobou trošku zaostalé, rozhodně v otázkách genderové politiky. Pak se Německo trošku otevřelo po pádu Berlínské zdi a posunulo se to směrem k podmínkám, které přišly s 21. stoletím. Ale v minulém století bylo Německo konzervativní, přístup k LGBT lidem se vyvíjel pomalu. NY a San Francisco byly v tomhle daleko, hlavně v San Francisku byla silná queer komunita. Takže jsem tam natočila dva filmy, a když pak přišly do Německa, všichni říkali: „Ouuu, co to má být?!“ Prostě to nechápali, takže jsem se odstěhovala do NY a žila tam čtyři roky. Do Německa jsem se vrátila v momentě, kdy bylo víc otevřené.

Vracíte se do San Franciska? Jak se tamější atmosféra proměnila?
Podle mě se situace v USA změnila hlavně ve velkých městech. Vliv na to má hodně gentrifikace. NY je teď město pro bohaté lidi, nájmy jsou tak vysoké, že se umělci musí stěhovat. Nejdřív se stěhovali do Brooklynu, pak museli odejít i odtamtud, protože to tam začalo být drahé. V San Francisku to je podobné. Většina queer populace nemá tolik peněz, hlavně ženy-lesby nemají tak dobrou práci. Takže lidé se stěhují ze SF hlavně do Oaklandu, na druhou stranu zátoky. To je jeden z důvodů, proč je současná situace jiná než v 80. nebo 90. letech.

03253652.jpeg

Ale gentrifikaci vidíme všude. Žijeme v nebezpečné době a musíme si dávat pozor, aby velké korporace a turismus nepohlcovaly naše města a náš prostor. Měli bychom vyjít do ulic a zmobilizovat lidi. Třeba v USA stanovují pravidla velké korporace, taky tu hraje roli aspekt hysterické politiky po 11. září. Amerika zaostává v otázkách liberální politiky, lidé jsou prověřováni, paranoidní, jsou jim upírána lidská a občanská práva. Takže situace v USA není dobrá a taky se to projevuje tím, že spousta Američanů odchází do Evropy. Cítí, že v Evropě je víc svobody projevu, můžete se svobodněji pohybovat. Takže situace se otáčí, některé evropské země jsou na tom co do práv lépe než USA v minulosti.

Pojďme se bavit o vašich filmech, hlavně dokumentech. Ty se hodně tematicky proměňují, nejsou jen queer, ale točila jste i kulinářsky zaměřené filmy. Kde se inspirujete, co vás zajímá?
Celkem hodně cestuju, takže jsem točila filmy nejen v USA, ale i v Brazílii, v Mexiku, nějaký čas jsem strávila taky na Tchaj-wanu, tam jsem natočila čtyři filmy. Na Tchaj-wanu mám hodně ráda jídlo, myslím, že to je jedno z míst, kde najdete opravdu zdravé jídlo, rozmanité, takže jsem dostala nápad představit Tchaj-wan, jeho kulturu, prostřednictvím jídla. Historie tohohle ostrova je zajímavá, byl kolonizován Japonskem, pak tam byli Nizozemci, Portugalci, takže se tu potkává hodně vlivů, plus mají vlastní národní kulturu. Natočila jsem roadmovie po celém Tchaj-wanu, abych představila všechny ty různé vlivy. Byla to zábava a taky moje nejlepší jídlo během natáčení.

A kromě jídla a queer témat se zajímáte ještě o něco dalšího?
Kromě genderu, feminismu a queer témat mě zajímá obecně politika. Už jsme zmínila gentrifikaci, taky zbožňuju Brazílii, je to rozdílná, skoro opačná kultura k mé mateřské, německé. Do Brazílie vyrážím alespoň jednou za rok, relaxovat, trošku se zašít, tančit a nebýt tak svázaná, jako Němci bývají. Mám dobré přátele kolem lidskoprávního projektu v Riu. Takže tenhle projekt dokumentuju, už jsem natočila jeden film o začátcích projektu. Pracují s dětmi na ulici, s dětmi z velmi chudých rodin. Tyhle děti se nedostanou ke vzdělání, často jsou traumatizované, žijí na ulici, berou drogy a těžko se koncentrují a učí.

Tenhle projekt pracuje speciální metodologií zaměřenou na rozvoj koncentrace a učení. Funguje už 20 let a je velmi úspěšný. Zakladatelka projektu je moje dobrá přítelkyně, o téhle metodologii napsala několik knih a jedna se úspěšně využívá po celém světě. Jeden z hlavních problémů naší společnosti je nedostatek vzdělání. Takže si hodně cením práce těchto lidí a můj úkol je zachytit proces vývoje tohoto projektu. První část tohoto dokumentu jsem natočila, když dětem bylo mezi šesti a dvanácti lety, teď je jim dvacet. Takže sleduju, co se děje během procesu jejich vzdělávání.

03253653.jpeg

Hodně cestujete a navštívila jste řadu queer festivalů. Jak vnímáte Mezipatra v porovnání s ostatními podobnými akcemi?
Pro Mezipatra mám velkou slabost, asi proto, že jsem organizátory poznala už v začátcích festivalu. Stali jsme se přáteli a teď sleduju vývoj festivalu, jeho profesionalizaci, jak získávají čím dál větší cit pro výběr filmů a vzdělávání publika. Umím si představit, že tohle není ideální místo, kde se snadno rozjíždí queer filmový festival, hlavně kvůli nedostatku podpory od státu atd. Takže to je boj a hodně si vážím toho, kam se festival dostal.

Žijete v Hamburku, můžete nějak popsat místní LGBT komunitu?
Máme taky moc fajn queer festival, který se jmenuje Hamburg Queer Film Festival. Teď má 25. výročí a k lidem, kteří ho organizují, mám docela blízko. Jsou mnohem mladší než já, ale jde o dobře organizovaný kolektiv, který nemá ředitele, ale funguje hodně kolegiálně, mají pro sebe pochopení. Ekonomicky fungují tak, že všichni mají práci a za festival neberou žádný honorář. Takže festival roste, posouvá se, má skvělou podporu od komunity, jde o směs komunitní události a profesionálního filmového festivalu. Pomáhala jsem dělat dokument o pětadvaceti letech, jako mentor, takže jsem se o festivalu dozvěděla daleko víc, než když jsem byla třeba jen hostem nebo členem poroty. Je to skvělý film, doufám, že ho budou promítat příští rok, jmenuje se Acting Out. Myslím, že by bylo skvělé ho promítat taky na jiných festivalech, aby se jím mohly inspirovat.

Poslední otázka se bude týkat filmu, který jsem viděla včera – O holkách a koních. Před promítáním jste zmínila, že je autobiografický. Je obvyklé, že promítáte svůj osobní příběh do filmů? A byla jste opravdu tak rozervaný a problémový teenager?
Normálně moje filmy nebývají autobiografické. Ale tentokrát jsem ze svého příběhu musela vyjít, protože není zas až tak neobvyklý. U spousty svých přítelkyň jsem v průběhu dospívání, puberty viděla, že máme problémy. Když se z vás stává žena, nevíte co se sebou, co se děje, jen se cítíte nejistá. A v téhle době mi čas strávený u koní hodně pomohl. Můžete rozvíjet svoje sebevědomí, sílu, hrdost třeba i tím, že jste schopná na koních jezdit, pracovat s nimi, to má terapeutický účinek. Dneska to je jiné, v době, kdy jsem já vyrůstala, moji rodiče zažili válku, sami se cítili nejistě, snažili se nějak dát dohromady vlastní životy a vlastně se o nás moc nestarali. Takže jsme vyrůstali tak trošku o samotě a měli problémy ve škole, na střední, prostě rodiče nám tak trošku chyběli. Vyváděli jsme různé šílenosti, hodně brzo jsme začali kouřit trávu, byli jsme nevyrovnaní teenageři. Nešlo o nějakou nóbl stáj, šlo o místo, kde se chovali velšští poníci. A my jsme zaplatili malý obnos a mohli tam chodit každý den, pracovat ve stájích, bylo to fantastické.

Poslechněte si celý pořad Kvér!

autoři: Josef Rabara , Bára Šichanová
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.