„Řídit traktor je jako řídit dodávku na tour,“ vysvětluje David West z australských Rat Columns

Hrál jsi v hodně hlučných a rychlých kapelách, chtěl ses s Rat Columns naopak zaměřit víc na introspektivní písničkářství?
Asi máš pravdu, chtěl jsem psát písničky postavené ne na síle a hlasitosti, ale na melodii a zpěvu. Přiblížit se víc tradičnímu popu. Teď je to pro mě víc přirozené, pořád mám rád agresivní hudbu, jenom ji nechci hrát s Rat Columns. Navíc neumím zpívat tak nahlas.

Potřeboval jsi změnu?
Neřekl bych, že jsem potřeboval změnu. Prostě se to stalo. Rád budu znovu hrát v hlučné hardcorové kapele, ale musím potkat ty správné lidi. Rat Columns jsou teď takoví, jací jsou, a hardcore asi hrát nebudeme.

Podle zvuku synťáku se dalo odtušit tvoje zalíbení v osmdesátkovém disku, má to být to, co vás přibližuje k popu?
Rozhodně. Synťák je takový doplněk v hudbě Rat Columns. Miluju takové ty předvídatelné kapely, jako New Order, zároveň i disko, synth pop a R&B. Je zajímavé zkoušet přidávat ke kytarám prvky z těchto žánrů, beru to jako výzvu.

Rat Columns začínali jako tvůj sólový projekt, jak se z něj vyvinula regulérní kapela?
Úplně původně to začínalo v mém obýváku nahrávkami pořízenými na čtyřstopý rekordér. Udělal jsem pár písniček, ve kterých mi hráli kamarádi na bicí a další nástroje. Když jsem se přestěhoval do San Franciska v roce 2009, chtěl jsem pořád Rat Columns udržovat při životě. Tam se ke mně připojilo pár lidí. Poté co jsem se vrátil zpět do Perthu v západní Austrálii, přidali se ke mně kamarádi odsud. Je to zkrátka velká proměnlivá parta lidí, ať už z Ameriky, nebo Austrálie. Záleží totiž taky na tom, kde zrovna žiju nebo kde hrajeme. Je to kolektiv, připojit se může každý, kdo má zrovna čas a chuť.

Z Austrálie pochází tolik dobrých kapel, můžeš zkusit v pár větách vystihnout ducha tamní scény?
Hezké na australské scéně je (tedy na kapelách, které jsi asi slyšel, k těm špatným by ses nedostal), že tam nejsou žádné ambice. Jsme tak trochu izolovaní. Rychle si uvědomíš, že je lepší dělat hudbu proto, abys nějak naslouchal vlastním podnětům, než aby ses podřizoval širšímu vkusu a snažil se nalákat co nejvíc lidí. To velké publikum totiž jednoduše neexistuje. Všechny dobré australské kapely jsou zkrátka oddané tomu, co dělají. Nejsou to profesionálové, ale o to je to opravdovější. Proto se lidem líbí jejich hudba.

Rat Columns |foto: Martina Pavloušková

Jsou tam nějaké nové kapely, ke kterým jsme se zatím nemohli dostat a možná o nich ještě uslyšíme?
Jako první bych asi jmenoval (F)ingers, s nimiž jedeme teď turné, ale ti se přestěhovali do Berlína. A co dál? Cokoliv, u čeho je Mikey Young. Hraje v několika skvělých kapelách, ale o tom ví celý svět, takže nemá smysl to tady rozmazávat.

Když zmiňuješ Mikeyho Younga, jednou z těch kapel budou určitě Total Control, s nimiž jsi taky hrál…
Má ale taky spoustu dalších! Třeba Ooga Boogas. Pořád zkouší nějaké podivnosti nebo pomáhá ostatním s produkcí.

Taky se podepsal pod několika tvými skladbami na jednom z EP…
Napsali jsme jednu píseň spolu, složil hudbu a já přidal melodie a slova. V dalších hraje na klávesy a taky mi pomáhal s mícháním. Protože jsem si to dělal sám, ale neustále jsem ho žádal o další a další rady. Je to opravdu báječný člověk.

Je turné s Rat Columns v něčem odlišné od toho, co jsi jel s Total Control?
Rat Columns jsou určitě méně hlasití a jsme bezpochyby větší nerdi než Total Control. V podstatě je to ale stejné. S Rat Columns řídím dodávku já, řídil jsem i s Total Control – jenom se mnou vepředu sedí někdo jiný. Tour s Total Control jsme jeli po malých a víc DIY klubech, s Rat Columns je to stejné.

Když se tě zeptám, proč jsi skončil v Total Control, tuším správně, že to nebudeš chtít komentovat jako v dalších rozhovorech?
Ani nevím, nemělo to žádný konkrétní důvod. Asi máš pravdu, bez komentáře. Total Control jsou ale boží kapela. Možná se dokonce zastaví v Evropě, bubeník James má navíc nastudované východoevropské punkové kapely.

Když se řekne post punk, což je něco, co spolu sdílí Total Control i Rat Columns, vybavím si kapely jako Gang of Four nebo Au Pairs. Ty ve své době bojovaly proti sílící krajní pravici nebo genderové nerovnosti. Myslíš, že mají kytarové kapely sílu taková sdělení předávat i v současnosti?
Myslím si, že teď už o něco méně. Výhradně politická hudba není moc efektivní, ale ty příklady, o kterých jsi mluvil, skloubily uměleckou tvorbu se sdělením. Byly postavené na opravdovosti – myšlenkách a hodnotách. Ty se díky nim mohou vlít i do té lidové kultury. Prostě jdeš příkladem, nemusíš na nikoho řvát. To je podle mě důležitější. Pořád to ale stojí za pokus, pokud to chceš dělat.

Byl jsi součástí DIY scén v San Francisku i Perthu, které svým přístupem a samostatností taky vyjadřují nějaký postoj, byť spíš k hudebnímu průmyslu. Můžeš je porovnat?
V San Francisku je víc kapel, ale obě dvě scény jsou hodně namixované. Nehraješ prostě s pěti hardcorovými kapelami, ale je tam vedle sebe hardcore i post punk. Stojí to mnohem víc na lidech. Nejsou zase tak rozdílné, obě dvě jsou založené na neprofesionalitě. San Francisko není kulturní centrum Ameriky a Perth leží zase uprostřed ničeho.

Hned za několika kapelami z Perthu stojíš ty...
Jsou to Rat Columns a začal jsem dělat na jednom elektronickém – dance-popovém – projektu, jmenuje se to Liberation. Je to podobné jako Lace Curtion, co jsme dělali s Mikeym. Hraju koncerty v Perthu, ale nemám ještě žádnou nahrávku. Udělal jsem taky album pod svým vlastním jménem – Drop Out of Collage. To nové jsem dokončil těsně předtím, než jsem odjel na turné, musím ho ale ještě trochu vyladit. Jo a ještě hraju s jedním muzikantem z Perthu, jmenuje se to Tudor House – tomu se chci věnovat, až se vrátím. Je to hodně „indie“.

Máš toho hodně, stíháš vůbec chodit do práce?
Pracuju na farmách v oblasti, kde jsem vyrůstal. Je tam hodně obilí. Sklízím obilí, jezdím s kombajnem nebo s traktorem při sázení. Je to zábava, není to ale tak rozdílné od toho, když jsem na turné – prostě celý den řídím.