Ritual Howls čtou klasiky a přináší neohrané příběhy ze synťákových temnot

1. září 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03695912.jpeg

Temné synťáky a nervní kázání ve stylu Iana Curtise či nedávno zemřelého Alana Vegy jsou stále v kurzu. V nepřehledném lese nudného epigonství post-punkových postupů tak není lehké najít svůj vlastní zvuk. Detroitským Ritual Howls se to však daří a na své třetí desce Into The Water přináší ponor do darkwaveové hlubiny.

Detroit je v současnosti dalším městem, kde se temné punkové scéně daří. „Proto zůstáváme, pro umění a hudbu bylo detroitské podhoubí vždy velmi dobré,“ uvedli Ritual Howls v rozhovoru pro server Cvlt Nation. Hudebníci ve městě symbolizujícím pád amerického snu o nekonečné prosperitě vyrůstali. Poslouchali Reign in Blood od Slayer, Nine Inch Nails a od dětství přísahají na industrial, což se odráží zejména v úderné repetitivní rytmice. Jejich hudba je na prostředí, odkud pocházejí, silně napojená, ale inspiraci si neberou jen odtud. Zpěvák Paul Bancell sice tvrdí, že stále čte příliš málo na to, aby mohl psát dobře, ovšem už na minulém albu Turkish Leather vypálil několik zajímavých obrazů, za které by se nemusel stydět ani Lovecraft. Navíc se netají tím, že se rád inspiruje u klasických autorů, jakým je třeba norský dramatik Henrik Ibsen.

Hlavním hnacím motorem pro nahrávku Into The Water jsou naléhavost a tíživá pochmurnost, Bancell se vypořádává s hříchy všedního života, vůlí, vězněním mysli i smrtí duše. Ritual Howls ani tentokrát nenahráli desku proto, aby někoho potěšili. Přesto s jimi podávaným temnem a gotikou zvládají balancovat na hraně patosu a Into The Water se příjemně poslouchá. Do místy industriálních bicích automatů Christophera Samuelse, který vše přifukuje i citlivě dávkovanými samply, se vnořují znepokojivé syntezátorové melodie, které zčistajasna rozčísne až shoegazová kytarová vyhrávka. Nejde si nevzpomenout například na My Bloody Valentine nebo klasiky Bauhaus, vypravěčstvím následují Ritual Howls cestu naznačenou The Birthday Party a obecně ranou sólovou tvorbou Nicka Cavea. Ritual Howls nás drží ve střehu, například když slideovou kytaru jak vystřiženou z westernového horroru ve skladbě Nervous Hands zatípne následující Bound By Light. Právě tady se jasná návaznost na industrial a Reznorův odkaz vykresluje nejvýrazněji.

03695911.jpeg

Zatímco se na Turkish Leather střídaly drásavé hity jeden za druhým, deska Into The Water
plyne do hlubiny podobně celistvě jako oceán ztrácející se v propasti vyobrazené na jejím obalu od Philistine DSGN. Vzpomínka na hitovky Park Around The Corner a Spirit Murder se pomalu utopí v konečném devítiminutovém opusu Going Upstate připomínajícím hudbu Johna Carpentera. Ritual Howls obratně pracují s žánrovými klišé a reverby, echa i diktátorský rytmus v jejich podání přináší nové zážitky. Trojice přišla s temnou a mnohovrstevnatou deskou, která se houževnatě vyhýbá trapnosti a poplatnosti módní vlně, ať už ji označíme za darkwave či goth punk.

Hodnocení: 80 %
Ritual Howls – Into The Water (Felte, 2016)

Spustit audio