Robert Sedláček: Přijíždí „národní umělci“ z Ukrajiny

18. únor 2014

„Klíčové okamžiky českých dějin se odehrávaly v několika místnostech,“ říká režisér televizního cyklu České století, který začíná říjnem 1918 a končí rozpadem federace v roce 1992. Epizody o mnichovské dohodě, okolnostech vzniku Charty nebo událostech před sametovou revolucí seriál popisuje prostřednictvím dlouhých, chytlavě napsaných dialogů mezi hlavními postavami příběhu českých dějin. Roberta Sedláčka jsme do studia pozvali těsně předtím, než odjel natáčet epizodu o srpnu 1968.

V Karlových Varech a na Letní filmové škole v Hradišti viděli diváci díl nazvaný Den po Mnichovu, kde hraje Edvarda Beneše Martin Finger a plukovníka Emanuela Moravce Daniel Landa. Scenárista Pavel Kosatík, který přišel s nápadem ho obsadit, vám prý řekl: kdo jiný než Landa? Čím vás přesvědčil?
Landa má s tím Moravcem něco společného, nějaké vnitřní běsy nebo energii. On je velmi intenzivní osobnost, jeho démoni jsou poctivě prožití, odžití a bolestivě potlačovaní, proto se nám takhle objevuje v různých identitách a v různých táborech. Jednou s Václavem Cílkem, kultivovaným myslitelem, podruhé mezi holohlavci, kteří nemají daleko k tomu vyběhnout do ulic a dělat pořádek. Landa mě přitahoval energií, která je z velké části temná, a mě tyhle věci na pomezí světla a stínu přitahují. Landa je jeden z temných rytířů současnosti, zároveň je něčím hrozně silnej. Když to teď přenesu na toho Moravce, tak to je největší kolaborant v novodobé historii, české i slovenské. Takovejhle veletoč, proti tomu je Jidášův čin téměř procházka růžovou zahradou. Ten musel mít taky obrovský démony. Moravec byl jeden z lidí, který na pohřbu nesl Masarykovu rakev, on ohromně věřil republice. Nebyl to nějaký zelený mozek, on byl taky myslitel, vydělával si psaním komentářů a analýz do Lidových novin. Přesto to trauma z kapitulace bylo tak velké, že nakonec Němcům sloužil a byl němečtější než Němci samotní. Aby se tenhle přerod v jeho hlavě mohl zrodit, je tam třeba opravdu démonického podhoubí. Čímž neříkám, že Landa by zradil stát, já si to nemyslím, ale nějakou takovou zvláštní energií mě začal přitahovat stejně jako Moravec a uvědomil jsem si, že to musí hrát.

02949994.jpeg

Vzal tu roli hned?
Tři čtvrtě roku jsem ho přesvědčoval, než řekl, že jo. Pak mi ještě během toho natáčení ochrnul, měl malou mrtvici. A na ten plac už pak přišel někdo jiný, přišel tam Žito 44. Já jsem mu říkal: Dane, jestli ty sis toho Moravce nepustil moc k tělu. Ale dopadlo to dobře, nějak se v něm porvali ti démoni, ten Landa s tím Žitem. Mně ta scéna, kdy on se hádá s Benešem, přijde jako jedna z nejlepších scén cyklu. Dan Landa v hlavní roli, to není jednoduchý úkol pro režiséra. Mě na tom štve jenom to, že to nenapadlo mě, ho obsadit. Že to napadlo toho Kosatíka.

Landa v roli Moravce je v té epizodě ale viditelně argumentačně slabší než Finger v roli Beneše. I přesto, že jste mu vložili do úst repliky, které jsou pro vás mnohdy pravdivé. Ti, kteří mají za to, že jsme se tehdy měli bránit, budou pravděpodobně dotčeni. Navíc vystupuje v roli advokáta jejich názoru pro mnohé nepřijatelný Landa. Jak vy jste si pro sebe obhájili, že to natočíte takto?
Já bych vzal argument, že Landa jako herec intelektuálně nestačí Moravcovým argumentům. Můžu vás ubezpečit, že to je případ většiny herců, kteří hrají role a rozumí jim nějakým způsobem… Spíš srdcem… To je důležitej argument: zahraje mi ten herec důvěryhodně, že textu, který odříkává, rozumí? Já jsem si řekl, že ano, že Dan to zvládne.

Mně nepřipadalo, že by to nezvládl, ale Beneš byl v té hádce jasně silnější.
Politik, kór intelektuál, bude nad vojákem vždycky. Voják s filozofem prostě v té řeči, v těch argumentech, prohraje. Vyhrává jen tehdy, když je to v rovině: bude se střílet, nebo nebude se střílet? Přece jenom prostě oba vědí, že ta válka nebude, on to ví i ten Moravec, ona ta chuť bojovat nebyla, to bylo pár jedinců. Ale třeba si někdo myslí něco jiného, já nejsem historik, já jsem inscenátor. Já chci udělat drama, aby se divák trápil – poskládat nejpřesvědčivější argumenty z obou stran. Tam je ještě druhá část té otázky a to, že lidi dráždí, že ty argumenty dobra šíří z jejich pohledu ďábel. Landa. Landa nám připomíná, kde je morálka tohoto národa. Já s tím pracuju od začátku, bojuju s předsudkama. Kdybych se měl ale opravdu zabývat předsudky druhých, tak budu dělat telenovely nebo věci, který jdou po srsti. Já jsem si našel jinou cestu a těmihle věcmi se vůbec nezabývám. Vím, že v očích širokého spektra lidí si asi uškodím nebo uberu naléhavosti argumentům, které jsem chtěl skrze film říct. Ale já se budu muset toho širokého spektra lidí asi jednou zeptat: co proti tomu Landovi máte? Furt vytahovat ty příšerný věci z poloviny 90. let…

02950005.jpeg

V jednom rozhovoru jste řekl: neříkám nic převratného, ale říkám to zajímavě. Co je podle vás to, co dělá zajímavým České století?
My jsme se snažili, abychom vás jako diváka nahnali do role odpovědnosti, proto jsou tam takové ambivalentní, velmi přesvědčivé obhajoby například ďábelského plánu vystěhování Němců. Je to prezentováno jako jediná možná a rozumná cesta. I jako zločin. Obhajujeme komunismus i komunistický převrat a zároveň jinými ústy ho popíráme. Proto je pro mě důležitý výběr herců, kteří vám nějakým způsobem přirostou k srdci a začne vás bavit se na ně koukat, studovat je a vidět tam sebe. Já mám pořád v hlavě strašnej rozhovor na Vltavě s Nikolaevem, když natočil ty Lidice. Tam je asi to, co lidi mají rádi, ty operetní scény a hořící baráky, a jsou na to strašně pyšný. Tyhle filmy nic nevysvětlují. On tam říkal, že ho nezajímají kritici, že pro něj je argument, že to teď promítal nějakým dětem a ty děti u toho plakaly. To je hrůza, Když necháte lidi plakat a dojímat se nad operetníma obrazama násilí, tak nepochopí nic. Víc pochopíte, když se zasmějete.

České století ukazuje historické figury v jejich každodennosti a jako postavy, které jsou, nebo nejsou schopné politiku číst, předvídat ji. Je tam nějaký charakter, u kterého bylo těžké ho takto ukázat? Třeba kvůli nedostatku informací nebo proto, že byla uzavřená?
Spíš je tam něco z naší autorské kuchyně. Jsou naopak spory, jestli to s tou jejich životností nepřeháním. Gottwald například, už byl v roce 51 rozloženej alkoholik a já jsem ho jako alkoholika točil. Potřeboval jsem posun, jak se vnitřně rozložil od roku 48 do doby, kdy byl vlastně kousek před smrtí. A to se třeba Pavlu Kosatíkovi nelíbilo, dokonce se vyhazovala celá jedna scéna, protože byla pro něho jako pro autora nepřijatelná. Já si ty informace zjišťuju, jak se dá, a nikdo není tak tajemnej, dokonce ani šéf tajných služeb v Londýně František Moravec. Mám rád historický fotky, dívám se do tváří lidí, hledám určitý charakteristický výraz. Zachovalo se hodně fotek nejvyšších představitelů a režisér je eugenik, hledám podobný herecký typy a oživuju je. Ta životnost je tedy hlavně moje práce jako režiséra a Pavel Kosatík mě hlídá, abych to nepřeháněl.

Jiří Vyorálek, představitel Gottwalda v epizodě Všechnu moc Stalinovi z února 1948 a v té následující – Zabíjení soudruha o procesech se Slánským, je o dost mladší, než byl tehdy Gottwald. Bylo to proto, aby byl v roli revolucionáře uvěřitelnější?
Víte, oni herci v té starší věkové kategorii většinou hráli v normalizačních seriálech a já jsem si chtěl odpustit, že budu chodit do toho Národního nebo Vinohradského a říkat jim: nezahrál byste si, pane kolego, Zápotockého nebo Gottwalda, vždyť už jste ho hrál tolikrát? Já jsem věděl, že mladší herci se toho chytnou jako výzvy a půjdou do toho s vervou. Vyorálka jsem obsadil, protože vím, že je to pankáč, a jak já jsem si říkal: kdo jiný může hrát ožralého syfilitika než takový pankáč a vymetač rockových klubů. A tady nejde o to zrekonstruovat Gottwalda, jde o to udělat Gottwalda natolik přitažlivého, aby vy jste si nějakého komunistu, ještě takhle zkompromitovaného, pustila dovnitř sebe, abyste mu chvilku rozuměla.

Epizoda Velké bourání z roku 1918, Den po Mnichově, Kulka pro Heydricha a čtvrtý a pátý díl o komunistech jsou už natočené. O čem budou ty zbývající čtyři?
Zítra odjíždím do Plzně a točím osmašedesátej rok v Moskvě. Dubček, Svoboda a spol., z Ukrajiny přijíždí herci hrát Brežněvy, Podgorné. Zjistil jsem, že na Ukrajině ještě nebyl zrušen titul národního umělce, takže přijíždí národní umělci z Ukrajiny. Obsadíme památník na Vítkově, kterej se bude přebudovávat na Kreml, a tam až do začátku září budem dělat moskevský protokoly. Pak v zimě začnem točit Chartu, to je díl, na kterej se všichni těšíme, protože konečně budem točit normální lidi. Už to nejsou vzdálené, skoro pohádkové postavy z minulosti, tohle jsou živí lidi. Bytový semináře, hádky ožralýho Jirouse s Havlem, to je úplně jinej jazyk, budeme to taky úplně jinak snímat. Takže to budou okolnosti vzniku Charty77 asblížení se intelektuálního disentu s undergroundem, nebývalá věc v dějinách, nejenom v českých. A pak už nás čeká rok1989 aHavel, který se připravuje – velmi skromně, ale přece s velkým očekáváním – na to být prezidentem, kterým přece on nikdy být nechtěl. A potom rozpad federace. Mečiar, Klaus, ale i Havel a spíš než o národnostních věcech to bude o tom, jak se připravovala privatizace. Protože hlavní problém byl obrovský přesun majetku z rukou státu do soukromých rukou, rozhodovalo se nejen o tom, jestli bude samostatný stát nebo federace, ale i o tom, kdo bude bohatý.

Marek Daniel, Jaroslav Plesl, v rolích Havla a Klause – asi nejvíc mediálně sledovaná věc, co se týká Českého století. S těmi jste taky vyjednával jako s Landou?
Já jsem to hlavně dlouho hledal, já jsem Danielovi volal někdy na konci jara a pak jsem se mu půl roku neozval, protože jsem si nebyl jistý. Měl jsem na Havla nejdřív dokonce slovenského herce, ale teď si myslím, že on bude výborný Havel. On je taky tichá voda břehy mele, Havel vypadal jako takový spořádaný pán a Marek taky, on vypadá jako sňatkovej podvodník. A je to taky klučina, který má své osobní démony, a když to uměřeně pošle do toho Havla... No a kdo zná Jardu Plesla, tak ví, že lepšího Klause nemožno najíti. V této věkové kategorii. Pro toho Daniela je to velký úkol, protože on bude ve třech filmech a velmi výrazně se promění z té nevázané morální autority až do prezidenta, který je některým disentem i vysmíván a je karikaturou sebe sama, je jako postava ze svých her. To ten Plesl tak těžký mít nebude, bude jenom v jednom filmu, tady bude spíš těžký úkol, abych já nedělal karikaturu Václava Klause, přitom on se jí v tom prezidentském období stal sám od sebe.

02950007.jpeg
02950008.jpeg

Je pro vás Zeman pořád pevným bodem, kterého se držíte?
My jsme se už rok neviděli, tak já nevím, jestli je pevným bodem. Je pevným bodem v mé paměti, já jsem s ním zažil několik intenzivních let, než ho život katapultoval zase nahoru. Lidi se všichni změní, když se dostanou nahoru, přestanou mluvit za sebe a začnou mluvit za zeměkouli. To je neodvratný, já jsem těch politiků potkal mnoho. Sleduji to v Českém století, jak se z těch lidí zase stane instituce, on opravdu začne mluvit jako „my“, „národ“, a tady tyhle hrozný věci, který potom činí neštěstí v hlavách druhejch, který to poslouchají a věří tomu. Zajímalo by mě, jak se ten Miloš Zeman změnil, ale tak… Volat mu nebudu. Ale je důležitej ve vzpomínkách, my jsme probrali všecko. On mimochodem četl i scénář Českého století

A co říkal?
No jenom chválil Kosatíka. Velmi lichotivě se o něm vyjadřoval.

Jak vy si ho pro sebe obhajujete? Přece jen je to člověk, který tu výrazně pomohl rozvinout korupční prostředí.
To je hrozný, ty mediální zkratky, když to takhle řeknete, tak už mě stavíte na stranu zla. Protože mám kladný vztah k Zemanovi, řeknete Zeman – korupční kauzy, takže já taky se vším souhlasím. On je v reálné politice a reálná politika s sebou nese vždycky odporný věci, nelze se neumazat. Je ale politik s vizí, něco protlačuje. Jestli to bylo dobře nebo špatně, to pochopíme za deset, za patnáct let. Korupční prostředí tady bylo celej ten kapitalismus, on to nevytvořil, on to spíš potvrdil. Já třeba nechápu, proč nás táhne k Rusku. Kdo byl někdy v Rusku, tak ví, že tam nepatříme, takže těm krokům nerozumím. Ale on to má promyšlené. Já to někdy přirovnávám k režisérovi, ten má taky vizi. A pode mnou je spousta lidí, který musí splnit nějaký úkoly, který já jsem vymyslel, aby vznikl film. On má vizi se státem, to je jediná jeho vášeň, která ho baví, která ho vzrušuje.

O čem byste vyprávěl, kdyby byl v Českém století díl s Milošem Zemanem?
Kdybychom chtěli vyprávět filmově Zemana, tak by byl zajímavej ten moment, kdy převzal sociální demokracii. Z vysmívané strany v ovzduší pravicového svazáctví udělal silnou opoziční stranu tím, že kopl do toho nabubřelého kapitalismu, kterej se tvářil, že my Češi budeme Švýcarskem, asijským tygrem, pak Irskem, to je legrační, ty metafory. Jeho negativní kampaň měla v lecčems pravdu, ale je fakt, že něco soudržného rozbila. Tam někde začíná to, že my jsme jak pitomci rozdělený na dva nenávistné tábory. Hádáme se, jestli Zeman nebo Schwarzenberg, co na tom, že ti chlapi jsou stejně inteligentní a táhnou za sebou temné typy ve stejně hustém roji. My děláme, jako by jeden byl zločinec a druhý bílá holubice. Ale Zeman sklízí to, co tehdy zasel tou negativní kampaní, kdy opozici vybudoval na absolutním popření toho, kdo vládne. Na proklamaci, že ten, kdo vládne, dělá jenom chyby a zvěrstva. A tam byste to všechno měla v tom filmu, to pravicové svazáctví v médiích – všechno, co zavání solidaritou, tak to je „komunistický, a to už tady bylo a víme, kam to došlo“… On pojmenoval všechny ty jejich iluze a lži a zároveň svou razancí společnost rozdělil na mnoho let. To je jeho dítě, tahle rozdělená země.

02949980.jpeg

Nebude mít Zeman alespoň cameo v Českém století?
Nebude, z hlediska velkých dějin až do rozpadu federace nic neznamenal, byl jenom jeden z mnoha kamínků. Byl to bavič na politické a mediální scéně, který čeká na svoji příležitost, a ta přišla až s rozpadem federace.

Seriál České století začíná Česká televize vysílat 27. září.

Spustit audio