Rodina mi změnila život, z každé akce spěchám domů, říká moderátor Bernatský
Je legendou sportovního vysílání České televize, nikdo ho nezná jinak než se širokým úsměvem. Vojtěch Bernatský v novém dílu Bojs popisuje, jak si udržuje pozitivní přístup k životu, i to, jak mu život změnilo založení rodiny.
V době natáčení podcastu měl za sebou Vojtěch Bernatský 4478. vysílání pořadu Branky, body, vteřiny. „To je snad víc dílů než má Ulice,“ smál se moderátor Kryštof Šimek. „Dělám to nepřetržitě skoro 30 let, déle už je v televizi pouze Saskia Burešová,“ dodal s úsměvem Vojtěch. V pořadu Bojs zavzpomínal na začátky v televizi i na spolupráci s kolegou Petrem Svěceným. Spolu vytvořili slavnou dvojici, která bavila televizní diváky v nultých letech.
„Jsem motorová myš, ale občas člověk musí umět zpomalit. Strašně důležité je, aby si muži o svých problémech uměli povídat, já to umím dobře. Mám navíc to štěstí, že moje manželka je můj nejlepší přítel, takže ani nemusím nikam chodit,“ usmívá se Bernatský.
V rozhovoru přiznal, že na všech akcích, které po Česku moderuje, ho prosí, aby zůstal, aby si dal drink a přespal. „Vždycky poděkuju, ale sedám do auta, abych byl co nejdřív doma. Nechci ztratit žádný čas, který můžu trávit se ženou a dětmi.“
V rozhovoru přiznal, že zažil i krušnější období a přemýšlel, jestli ho jeho práce uspokojuje. „Musel jsem si uvědomit, že mi to stačí a že to přece chci dělat, a to se mi povedlo,“ dodává. Mluvil také o své nové knize Když kvete Wiliwili, kde se rozepisuje i o vztazích a lásce. „Občas jsem se doma nad osudem hlavního hrdiny rozplakal, emoce dávám hodně najevo,“ říká v nové epizodě Bojs.
Jak je možné, že se Vojta neustále usmívá? Umí se podělit o své pocity a strasti? Umí to jeho generace mužů? Zažil i temnější období? Nejen o tom je nová epizoda Bojs.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.