Rozklad kultury vědeckého publikování: Predátorské časopisy pronikají do prestižních databází pro hodnocení vědy

11. leden 2017
03779546_0.jpeg

Současný systém hodnocení vědy je založen na kvantifikaci počtu publikací a jejich ohlasů. Slouží k tomu dvě největší citační databáze – americký Web of Science a jeho mladší, evropský protějšek Scopus. Citační databáze zaznamenávají vzájemné ohlasy vědeckých prací. V základním pricipu jde o to, že pokud je vědecká publikace dalšími vědci hodně citovaná, znamená to, že má na odbornou komunitu velký dopad. To, že je některý vědecký časopis zařazen v jedné z těchto databází, bylo do nedávna považováno za značku kvality a vysoké úrovně.

V poslední době se však začalo v odborných kruzích proslýchat, že takzvané predátorské časopisy pronikly i do těchto významných hodnotících databází. Hostem pořadu Universum byl ekonom Martin Srholec, spoluautor studie Predátorské časopisy ve Scopusu.

Hlavním znakem predátorských časopisů je, že v nich neprobíhá standardní recenzní řízení, které by zaručilo kvalitu publikovaných výsledků. Podvodné časopisy profitují z tlaku na vědecké publikování a tomu, kdo si zaplatí, vydají prakticky cokoli. „Dnes je zhruba 3 % časopisů ve Scopusu podezřelých z predátorských praktik,“ uvádí. Autoři studie na začátku vycházeli ze seznamu amerického knihovníka Jeffreyho Bealla. „Tím, jak jsme se do tématu postupně nořili, začali jsme i trochu pochybovat,“ komentuje spolehlivost Beallova seznamu jako zdroje Martin Srholec.

Sporným případem je například kauza kolem vydavatelství Frontiers, které Jeffrey Beall na svůj seznam zařadil v říjnu 2015. „Časopisy z jejich produkce mají velmi dobré citační ohlasy jak v datábazi Scopus, tak i Web of Science, takže patří k těm prestižnějším na světě.“ Objevily se hlasy tvrdící, že recenzní řízení do časopisů z produkce Frontiers neprobíhají poctivě.

03779548.jpeg

„Většinu prestižních časopisů, těch standardních, které fungují na předplatném, dnes kontroluje několik velkých vydavatelských domů a účtuje si velké částky za prodej přístupových práv k těmto časopisům knihovnám. Tím vzniká problém, že spousta veřejných peněz je vydávána na nákup výsledků výzkumu, který je produkován z veřejných peněz, a profitují z toho soukromé vydavatelské domy. Zároveň ale lidé, kteří nemají to štěstí, že jsou na univerzitách, které mají přístup k těmto časopisům zaplacen, si je nemohou přečíst,“ vysvětluje Martin Srholec důvody vzniku modelu Open Access, který je ovšem zase zneužíván predátorskými časopisy.

Problém je v tom, že ani časopisy, které jsou považovány za tradičně prestižní, ve většině případů nezveřejňují své recenzní řízení. Můžeme se proto pouze domnívat, že je provádějí skutečně poctivě. Stejně problematický jako Beallův seznam, který je prezentací osobního názoru jednotlivce, je i fakt, že významná část hodnocení vědy vychází z podkladů dvou databází, které jsou vytvářeny komerčními subjekty. Databáze Scopus je navíc produktem společnosti Elsevier, která je zároveň významným vydavatelským domem. Jeden subjekt je tak zároveň producentem obsahu i nástroje na jeho hodnocení. Možným řešením je zavedení transparentních recenzních řízení.

„Teď dokonce mám pocit, že je nastartován proces, že by Elsevier ovládl i Web of Science, takže by vlastně vznikl monopol. To už se i bojím domýšlet, jak by trh s odbornými časopisy fungoval,“ doplňuje Martin Srholec.

Studie mimo jiné také porovnávala, do jaké míry jsou predátorstvím zasažené jednotlivé země. „Nejvíce jsou zasažené středně rozvinuté země, zejména v Asii a severní Africe. Souvisí to hlavně s kvalitou hodnocení vědy. Tam, kde kultura hodnocení vědy není příliš rozvinutá, univerzity vyrostly rychle, nedávno a standardy kvality nejsou nastavené a vyžadované, vzniká živná půda pro tyto pochybné, podvodné predátorské aktivity.“

V rámci zemí OECD vychází Česká republika jako sedmá nejhorší. To prý není tak strašný výsledek. Co je alarmující, je ovšem prudký nárůst počtu predátorských publikací.

Poslechněte si celý rozhovor!

Spustit audio
autor: Jana Římanová