Rozkopané ulice, kroj a dobré kafe. Město se může propagovat dobře, špatně, nebo jako v Brně

02679642.jpeg

Město Brno se rozhodlo obeznámit se svou existencí šestnáct vytipovaných zemí světa prostřednictvím virální kampaně #brnotruestory, která začala na jaře letošního roku. Propagace města však neprobíhá skrze vyvoněné fotky architektury a panoramat, ale prostřednictvím lidí – i těch kontroverzních. Jejich autenticky působící příběhy zpracované v různých formátech od videí přes gify vyskakují na sociálních sítích uživatelů od USA po Tchaj-wan.

Nejnovějším příspěvkem kampaně je video se zpěvačkou Nikolou Muchou, která jezdí v kroji a na kolečkových bruslích rozkopaným Brnem, aby mimo jiné sdělila, že Brno smrdí a je v něm nejlepší kafe. Vyjádřit svůj názor i na toto video je svaté právo každé bytosti. Na sociálních sítích se tak pod klipem vzedmula mexická vlna dissu. Lidé si kladou řečnickou otázku, jak něco takového mohlo vzniknout z jejich daní, proč zpěvačka zneuctila moravský kroj, který si navíc oblékla nesprávně, a proč se v souvislosti s prezentací Brna tematizuje právě špína a nedodělané silnice.

Ať už je video jakékoliv, má schopnost roznítit debatu i v mé relativně liberální rodině. U oběda jsme nejméně pět minut řešili, zda může být umělecký statement součástí oficiální tváře města. A v tom je právě ten rozdíl. V Brně může a v Praze by se to nestalo. Jen si zkuste představit náhodně zvoleného pražského umělce – třeba Vladimira 518 rapujícího z oficiálního webu magistrátu o tom, že stanice metra Muzeum je zase neprůchozí. Nebo Kittchena zpívajícího o tom, že ho na Václaváku popadá existenciální úzkost. Svět je však naštěstí v rovnováze, a tak se subverzí a sebemrskačstvím zabývá Brno, respektive jeho vše ironizující „brněnská“ kavárna.

Brno je díky své drobné rozloze jaksi nemajestátní a záběry na křivou radniční věž, vycpaného krokodýla, koštování vínečka a vilu Tugendhat už tu v minulosti proběhly. Ale to, co v posledních pár letech definuje Brno v dalších částech republiky, je dojem autenticity a uvolněnosti. I přes funkcionalistickou architekturu totiž nemá na výběr. Nemůže konkurovat Praze památkami, jako je orloj, Karlův most a Zlatá ulička, ale právě atmosférou. Můj částečně mexický přítel Brno přirovnává pro jeho líné tempo a komunikativní obyvatele právě k Mexiku, což by někoho mohlo urazit, já tak ale své město vidím ráda.

Brno může lákat na to, co zmíněné video asi nechtělo sdělit, ale mezi střihy zprostředkovalo – město je hodně placaté a šlo by projet na oněch Mušiných kolečkových bruslích. Nebo bez námahy projít pěšky. V širším centru vlastně nemusíte pro malé vzdálenosti používat jinou dopravu než nohy. Spíše než hashtag #brnotruestory bych ve svém vlastním marketérském vesmíru zvolila hashtag #brnoidontgivefuck. Identita Brna pro mě na rozdíl od Prahy tkví právě v nedokonalosti, špatně oblečeném kroji a chlubení se smradlavostí. Protože krásou a dobrými výsledky se může chlubit každý. Otázkou však je, jestli tuto estetiku ocení generičtí japonští turisté, jejichž příliv do Brna meziročně stoupl o 70 %.

Poslechněte si Prolomit vlny Zuzany Fuksové o tom, jak Brno na sociálních sítích láká turisty na autenticitu, špínu a dobré kafe. Zdaleka ne všichni Brňáci se podle ní chtějí vidět jako umolousaní bohémové…

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.