Roztékající se budovy a tanec s vesmírem. Montrealský festival MUTEK je pastvou pro uši i oči

Už zahajovací vystoupení dvacátého MUTEKu patřilo mezi ta „ústa otvírací“. Robert Henke aka Monolake se v posledních letech čím dál víc soustředí především na AV performance a všemožné instalace (ostatně s jednou se prezentoval i na letošním ročníku). Jeho spolupráce s montrealským VJem Patrickem Trudeau v prostoru PY1 Pyramidy vyústila v bezkonkurenčně nejgrandióznější audiovizuální zážitek, který mi Henke dosud zprostředkoval. Naprosto pohlcující představení se po hudební stránce lámalo z Henkeho typicky kovově chladné elektroniky k dubtechnoidnímu šumění a citlivě dávkované klubové rytmice. Oči byly oslepovány a mámeny černobílými projekcemi, které se rapidně měnily z abstraktních obrazců v matrixovsky pojaté číselné řady a sloupce přetékající z jedné plochy čtyřstěnné pyramidy na druhou. Zhruba v polovině se ze stropu začalo jako liány spouštět několik desítek tubusovitých světel, která v chaotickém vertikálním pohybu přidávala až do konce vystoupení na prostorovém zážitku. Celé to mělo jedinou vadu. Člověk si dokázal představit i pohodlnější pozici těla než mít déle jak hodinu zakloněnou hlavu do stropu.

To v sedačkách Théâtre Maisonneuve se po čtyři večery celkem osm audiovizuálních představení v rámci série X/A Visions sledovalo o poznání příjemněji. Prvotní středeční zklamání z kýčovitého a přehnaně ezoterického vystoupení, o které se se svými dvěma stovkami japonských misek postaral Kazuja Nagaja, náležitě vynahradily dvě čtvrteční světové premiéry ruského dua 404.zero a především dalšího Japonce, Rjočiho Kurokawy. Ten nechával v postapokalypticky vyznívajících projekcích na obrovském plátně bořit, v prach se obracet, do sebe se hroutit i roztékat vyrenderované budovy, ruinami obytných domů počínaje a venkovními bazény konče. Reálné objekty se před očima za patřičně přiléhavého zvukového doprovodu měnily v digitální šum, z architektonických obrazů se stávala záplava zelenočerných jedniček a nul, které tu levitovaly v prostoru, tu končily na jedné hromadě. Tísnivé i okouzlující zároveň.

Naprostým vrcholem ovšem byla poslední část zmíněné čtyřdenní série, kterou měl na svědomí italský kolektiv fuse*. Jejich představení Dökk (islandské slovo pro temnotu) kombinuje nejsoučasnější digitální tvorbu, moderní tanec i holografické projekce. Tanečnice s osmnácti na těle umístěnými senzory, které snímaly její biometrické a pohybové údaje, doslova ovládala dění na plátně před i za sebou (nejčastěji proudy kosmických částic) a zároveň byla jeho organickou součástí. Představte si speciální efekty z vesmírných sci-fi filmů, matrixovské levitování v prostoru a další náročné pohybové choreografie, které se dějí v reálném čase naživo přímo před vašima očima, doplněné o masivní sonické exploze jako vystřižené z alb typu Life Cycle of a Massive Star Rolyho Portera, a dostanete docela solidní povědomí o této futuristické podívané. Ale dokud ji nezažijete na vlastní oči a uši, nepochopíte její výjimečnost. Dökk totiž i díky multioborovému zaměření jakékoliv další AV projekty nechává světelné roky za sebou.

Ženský avatar YONA íránského producenta Ash Kooshy, vyzpívávající svůj (ne)životní příběh, maximální možnou porcí autotunu roztančil i dojal skutečné lidi pod pódiem|foto: MUTEK

Komu z návštěvníků nestačilo sledovat živá vystoupení, mohl si dát vizuální nášup i v několika instalacích, VR videích anebo se na více jak tři hodiny ponořit do omniprezentního zvuku a obrazu ve skvělém projektu ISM Hexadome, kde se o 52kanálový zvuk postaral kolektiv Meyer Sound a o kruhovou šestistěnnou projekční plochu studio Pfadfinderei. Deset audiovizuálních děl mimo jiné od Thoma Yorka, Holly Herndon nebo Bena Frosta běželo po celou dobu MUTEKu v nekonečné smyčce v montrealském muzeu současného umění MAC.

A hudba samotná? Nejvtipnější show (nejen hudebně, ale i komentovanými vstupy mezi jednotlivými skladbami) v podání Matmos plná plastiku, jak velí jejich aktuální deska. Aneb jak zní barel na vodu, prsní implantát nebo igelitový pytel. Ženský avatar YONA íránského producenta Ash Kooshy, vyzpívávající svůj (ne)životní příběh, maximální možnou porcí autotunu roztančil i dojal skutečné lidi pod pódiem včetně mého udiveného já. Rrose s Lucym coby Lotus Eater v páteční noci metal hypnotické techno vály do dychtivého parketu klubu MTELUS, aby druhý den coby Sutekh na venkovní stagei odehrál decentně okyselený house set skvěle konvenující s letní atmosférou prostoru Esplanade de la Place des Arts.

A pak tu máme ženy. Ty reálné. Gudrun Gut s německou noblesou oblažila písněmi z loňské desky Moment naprosto odevzdané publikum, rodilá Jihoafričanka Ouri zase předvedla, jak umí naživo skvěle skloubit R’n’B vokály s klubovou produkcí na pomezí techna, breakbeatu i downtempa, a nadšeným ohlasem z pod pódia byla upřímně (a neprávem) zaskočena. Pomyslnou vítězkou pro mě ale byla Američanka Beta Librae, která je jednou z nejinovativnějších producentek současné klubové elektroniky především díky neotřelému a organickému míchání stylů, od junglu přes garage a techno až po dubový minimalismus s citem pro melodičnost.

Jedno z mála vystoupení, které se prakticky obešlo bez vizuálů, bylo zároveň vrcholem minimálně té kanadské části programu, ne-li celého dvacátého MUTEKu. Montrealský hudebník a producent Guillaume Coutu Dumont je s festivalem spojený od jeho prvních ročníků a na tom letošním spolu s další trojicí muzikantů (bubeník/perkusionista, klávesista a saxofonista) odehrál premiéru svého nového projektu Auflassen, pod jehož hlavičkou ještě letos vydá debutové album. Tradiční nástroje působily po šestidenní porci převážně digitálních zvuků jako balzám na uši a kombinace houpavého mikrohousu s melodickými aranžemi a soulovým nádechem se pod rukama sehrané skvadry měnila v audioknihu pomalu se rozvětvujících future jazzových příběhů, do kterých byla radost se „začíst“.

MUTEK je svým zaměřením ojedinělým festivalem v celé Severní Americe a zcela zaslouženě bude příští rok načínat třetí dekádu existence. Pokud se budete příští srpen nacházet na východním pobřeží Kanady, udělejte si na pár dnů výlet do Montrealu. Nebo během roku navštivte jednu z jeho sesterských edic, které se konají v Tokiu, San Francisku, Buenos Aires, Mexico City, Dubaji a Barceloně. Jestli holdujete současné živě hrané klubové elektronice a audiovizuálním projektům posouvajícím hranice digitálního umění, nemůžete šlápnout vedle.