Sacred Bones: DIY, to je způsob našeho života!

10. srpen 2017
Zola Jesus na turné, září 2017

Provést takovou šílenost jako založit v roce 2007 hudební vydavatelství může buď prozatím neznámý umělec, nebo totální nadšenec do muziky. V případě Caleba Braatena je správně druhá varianta. Během rozhovoru, který jsme spáchali při příležitosti desátých narozenin jeho vydavatelství Sacred Bones, jsme rozkrývali pozadí jeho úspěchu, úzký vztah k dalším labelům z Brooklynu, odpor k termínu gotika a plánovanou expanzi mimo hudební teritoria.

Jak dopadly narozeninové večírky u příležitosti dekády Sacred Bones, které se konaly na Red Bull Music Academy a festivalu Northside?
Byly neskutečné. Přirovnal bych to ke svatbě nebo narozeninové party. Setkat se najednou v jedné místnosti s tou spoustou lidí, kteří se okolo labelu ochomýtají, byl jeden velký splněný sen. Red Bull Music Academy přichystalo pro tuto příležitost speciální výzdobu pódia i přilehlých prostor, takže už od prvních okamžiků každý cítil, že se tu děje něco výjimečného. Chystáme další speciální večery. Takhle z hlavy vím o jednom v Londýně a taky o promítání Mazací hlavy Davida Lynche v New Yorku.

V jednom rozhovoru jsi řekl: „Máme estetiku, ale ne styl.“ Jak mám tohle prohlášení chápat?
(Smích) Nejsme prostě zaměřeni jedním směrem. Nevydáváme pouze punk, psychedelii nebo gotiku. Vydáváme velmi různorodou muziku, přesto všechno, co nám vzniká pod rukama, k sobě nějakým způsobem sedí.

Řada publicistů zmiňuje prvek temnoty, který je obsažen v každé nahrávce Sacred Bones. Toto jsi měl na mysli?
Ano. A taky kvalitu veškeré tvorby, o jejíž vydání se staráme. Ta pak má onen temný podtón, o kterém jsi mluvil.

Pro vaše vydavatelství, stejně jako další labely z Brooklynu, jako jsou Captured Tracks nebo Woodsist, je typická filosofie DIY, jež se odráží i v estetice. Proč?
To není estetika, to je způsob našeho života! Všechny kapely ze současných indie labelů vychází z domácích podmínek. Mají své sny a ty se postupně snaží naplňovat z toho, co mají k dispozici. Proto „do it yourself“. Není v tom žádná přetvářka.

Vedle vás a Captured Tracks je tu řada dalších brooklynských labelů – DFA, bohužel dnes již neexistující Paw Tracks nebo v New Yorku rychle etablovaný Tri Angle. Komunikujete spolu?
Samozřejmě. S lidmi z DFA a Paw Tracks se sice tolik neznám, ale s vedením Captured Tracks nebo Tri Angle jsme kamarádi. Pravidelně se scházíme, probíráme byznys, ale i obyčejné osobní záležitosti. Jsme si velmi blízcí.

V mnoha rozhovorech se vyznáváš ze své fascinace hudbou a ze sbírání desek. Kolik kousků zvukových nosičů máš doma?
Moc ne, tak tři tisíce.

To není málo!
Je pravda, že zabírají téměř celý náš byt. Moje přítelkyně by s tebou souhlasila. (Smích)

Všechny nosiče Sacred Bones vydáváš digitálně, na CD i na vinylu. Tu a tam i na kazetě. Co pro tebe tenhle formát znamená?
Kazety hrají v skutečném undergroundu klíčovou roli. Například na industriální nebo noiseové scéně, kde dochází k vydání edic v desítkách kusů. My kazety vydáváme pouze nárazově u nosičů, které mají větší vztah k hudebnímu podzemí. Ruku na srdce, jsou čistě pro radost fanoušků.

Na druhé straně je digitální prodej a streamování….
Miluju Bandcamp. To je bez debat nejlepší hudební platforma pro prodej digitální hudby. Díky téhle platformě můžeš najít asi nejvíce zajímavé nové muziky. Je dobře uzpůsobený jak pro totální amatéry, tak pro relativně velké hráče na trhu. Vedle toho samozřejmě nabízíme naši hudbu i přes streamovací platformy. Spotify je dnes jedním z nejvýraznějších hráčů na trhu, to bez diskuze. Osobně je beru za prostor, kde mohou posluchači objevit námi vydávanou muziku a poté se o ni více seriózně zajímat. Já tam taky poslouchám muziku. Nemám z ní ale takové potěšení, jako když si pustím vinylovou desku nebo CDčko.

Jak těžké je odstavit, potlačit v sobě čistého hudebního nerda a fungovat jako šéf labelu, který se musí věnovat tabulkám, smlouvám, licenčním problémům a podobným záležitostem?
Není na tom nic zábavného. Co je také zábavného na práci, že? Ale i přesto jsem šťastný, že tuhle práci můžu dělat.

Myslíš si, že bys byl schopen vést label bez Taylor Brode z Touch and Go Records, kterou jsi přibral do týmu v roce 2009?
Určitě by to bylo výrazně složitější. Ona přinesla do fungování labelu neskutečnou porci zkušeností, především ohledně obchodní stránky vydavatelství. Naučila mě toho strašně moc. Když se na to dívám zpětně, než se zapojila do života labelu, byl jsem jako nevidomý uprostřed neznámého lesa. Vlastně jsem překvapený, že jsem to vůbec přežil.

Co považuješ za klíčové okamžiky fungování Sacred Bones?
Těžko říct. Asi šlo o souběh vzrůstající popularity Zoly Jesus, začátek spolupráce s Taylor Brode a přestěhování do New Yorku. To vše se odehrálo v jeden moment a pomohlo nám nejen přežít, ale i rozvinout se do dnešní podoby.

Když časopis Brooklyn představoval svým čtenářům Sacred Bones, použil k tomu toto přirovnání: „Sacred Bones je jedním z labelů, které kultivují své instinkty čerpající z gotiky.“ Máš pocit, že to vystihli?
Moc ne. Snad pokud myslí ty gotické instinkty jako spády k temnější muzice osobně, to potom jo. Nemám rád termín „gotický“. Připomíná mi něco jako „hot topic“.

Je pravdou, že přiznat se ke gotice je něco jako říct Lord Voldemort v Harry Potterovi...
(Smích) Tys to možná vystihl ještě líp než já! Gotika je sprosté slovo. Je hrozně laciné. A s tím já nechci být spojovaný.

Vedle toho ale vydáváš kompilace jako Killed by Deathrock…
To je ale trochu jiná záležitost! To jsou z punku vycházející písničky s temným podtónem a často hororovou tematikou.

Chystáš v budoucnu nějaký podobný výlet do minulosti?
Právě vydáváme reedice dvou výborných alb Psychic TV z osmdesátých let – Allegory and Self a Pagan Day. Podle mne to nejlepší, co kdy vydali. Jedná se o desky, které se nikdy nedočkaly nové edice. My tuhle chybu napravujeme! Taky pracujeme na dokumentu o Thee Temple ov Psychick Youth – organizaci, která okolo kapely fungovala v osmdesátých letech.

S labelem začali postupně spolupracovat tři známí režiséři, všichni s pověstí výborných muzikantů – David Lynch, John Carpenter a Jim Jarmusch. V čem jsou tyto tři persony podobné a v čem zase rozdílné?
Až na to, že jsou všichni režiséři, nemají téměř žádné styčné plochy. Muzika každého z nich jde jiným směrem. Když o tom tak uvažuji, tak Jim a David tu a tam vykazují podobný rukopis hry na kytaru.

Jak těžké je spolupracovat s těmito umělci, kteří mají okolo sebe velký okruh spolupracovníků v managementu?
S Davidem máme moc hezký vztah. Nejsme často v kontaktu, navíc řadu věcí řeším přes jeho spolupracovníky, kteří ale moc dobře rozumí, o co v naší spolupráci jde. S ostatními to je podobné. Jsem vděčný, že spolupracují právě se Sacred Bones.

Zola Jesus vydala prozatím poslední desku Taiga u Mute Records, ale s novým albem se zase vrací k Sacred Bones. Jsi za to rád?
Jsem šťastný, že se k nám vrátila. Mám za to, že je tam, kde vždy měla být.

Líbí se mi label se silnou vizuální identitou. Sacred Bones je jedním z nich. Jak je to podle tebe důležité mít jasně rozeznatelný typ obalu?
Velmi důležitý. Je pravdou, že dříve byla ta potřeba důležitější, přesto mám za to, že originální prezentace vydavatelství je pořád výrazné plus.

A plány do budoucna?
Vydání EP Jima Jarmusche a jeho projektu SQÜRL. Připravujeme už zmíněný dokument o Thee Temple ov Psychick Youth, což bude náš první výlet do oblasti filmu. Taky chystáme k vydání několik knížek. První na řadě bude Alex Heir z Death/Traitors. Chystáme se tedy rozšířit svoji působnost mimo oblast vydávání hudebních nosičů. To je směr, kterým jsem se chtěl vydat už od začátku.

Další články autora