„Samota tě nutí cítit se jako bílá vrána. Vyřešit ji musíš taky sám,“ shodují se osamělí

20. únor 2018
samota - smutek - v přírodě

O samotě se v posledních letech píše jako o epidemii doby, která ohrožuje imunitní systém a údajně zabíjí víc než kouření nebo obezita. Velká Británie před nedávnem zavedla funkci „ministra samoty“ a mluví se také o tom, že pocit osamocení postihuje i mladé generace. Alžběta, Marie, Tomáš a Honza s ní mají svoje zkušenosti. Co přesně zažívají a jak se s osamocením vypořádávají?

„Připadáš si jako albín v Africe. Jsi jako všichni ostatní, ale něco je jinak,“ říká třiatřicetiletá Alžběta. Vůbec nejintenzivnější pocit osamocení podle ní přichází ve chvíli, kdy narazíte na někoho potenciálně blízkého. „Takových lidí jsem potkala pět. Jeden už nežije, s druhým z nějakého důvodu nemůžeme být.“ Tři další hosté rozhlasového kolokvia, které jsme si pro sebe pojmenovali Pohromadě o samotě, poslouchají nebo pokyvují hlavami. „To přirovnání s albínem jsem ve svém životě potřeboval,“ říká sedmadvacetiletý Tomáš. „Já si nepřipadám jiná. Mám pocit, že jsem si vytáhla černýho Petra. A nevypadá to, že bude líp,“ říká Marie.

Za odvahu mluvit na mikrofon o pocitech, které se jen těžko formulují nahlas, jsem svým hostům vděčný. Sedmadvacetiletý Tomáš ale připomíná, že opravdoví samotáři by se neozvali a nepřišli. „Zajímalo mě, kdo tady nakonec bude. Myslím, že samo se cítí mnohem více lidí, než si dovede přiznat. A také není jednoduché o tom mluvit.“ Tomáš, Alžběta, Honza a Marie to ale dokážou, i přesto, že jsou při tom konfrontováni nejen s moderátorem, potenciálními posluchači, ale také se sebou navzájem.

Dobrý den, může Honza ven? Proč se po třicítce těžko hledají noví kamarádi

S přibývajícím věkem jsme čím dál méně ochotní měnit naše postoje. Kdo je nesdílí, tomu už se nezavolá

„Pivo?“ ptá se kamarád. Chvíli trvá, než se omluvím, že to nejde. Je mi trapně, že ani desátý pokus o večer v hospodě nám nevyjde. Tak dlouho jsme se neviděli, až začínám mít strach, jestli se ještě máme o čem bavit. Co má člověk dělat, aby nepřišel o lidi, se kterými dospíval? A dokážeme si i po třicítce najít opravdové kamarády, ne jen spoustu zaměnitelných známých?

Nikdo nepřijde

Tomáš měl k samotářství sklony vždycky, přestože byl jako dítě extrovertní. Že trpí samotou zjistil ve dvaceti, po období vleklých psychických problémů. „Víc a víc jsem se izoloval. Pak mi došlo, že to takhle může být napořád, že se to třeba nikdy nezmění. Když to dělá dítě, rodič do toho může vstoupit. V mém věku se vám sice lidi okolo snaží pomoct, ale pak si uvědomíte, že nikdo nepřijde. Jestli to chcete změnit, musíte to změnit sami,“ myslí si Tomáš, který se po rozhovoru přiznal, že na chodníku před Českým rozhlasem dostal díky seznámení s dalšími „osamocenými“ přesnější diagnózu, než kterou si odnesl od psychologů a psychiatrů.

strom - v přírodě

Pomohlo mu prý hlavně slyšet zkušenost Alžběty. „Teprve před rokem jsem se dozvěděla, kde je problém. V mém základním neurofyziologickém nastavení,“ říká mladá žena, jejíž osamocení souvisí s mimořádným nadáním. Tímto výrazem se v Česku označuje zvláštní skupina lidí, která „se dá považovat za samostatnou kategorii homo sapiens“, psalo se v minulém čísle týdeníku Respekt. Mimořádně nadaní lidé mívají vysoké IQ, jsou kreativní, empatičtí, ale také „silně emocionální, přecitlivělí a navzdory svému talentu mívají křehké sebevědomí a tendenci k úzkostem a depresím“, uvádí se dále v článku nazvaném Neznámý svět chytrých dětí. Alžběta vypráví, že velký zlom v jejím pocitu osamocení přineslo i náhlé úmrtí jejího prvního přítele. „Tenkrát jsem pochopila, že to asi byla jediná spřízněná duše. Je ti šestnáct a jsi trochu divná a pak se ti stane tohle, zatímco spolužáci řeší, jaké si vezmou do školy džíny.“

Víc lidí – víc lásky?

Marie se cítila sama už v dětství. Ve chvíli, kdy poprvé opustila náruč rodičů. „Ostatní mi ukazovali fotky z Vánoc, kdy u stromečku stálo třeba třicet lidí, my byli přinejlepším čtyři. Strašně mě to chytlo za srdce. Děti ve školce se ptaly: A co dělá tvoje druhá babička? Dokud je člověk izolovaný, má pocit, že všechno, co se děje kolem něj, je normální, a tak by to mělo být. Došlo mi, že víc členů rodiny znamená víc lidí, co tě má rádo.“ Dnes osmadvacetiletá dívka má prý kolem sebe lidí podezřele málo. Jedináček, pozdní dítě, malá rodina, málo přátel. A partnersky to taky nevychází, konstatuje Marie.

„Věděl jsem, že je to jen chvilkové, že stačí být trpělivý a nějak se to vyřeší. Že pak už nebudu sám,“ říká momentálně šťastně zamilovaný Honza. Poslední dva roky pro něj nebyly jednoduché. Staral se o umírající prarodiče své matky, o kterou přišel, když mu bylo jedenáct let. S babičkou a dědečkem se loučil v době, kdy se jeho poštovní schránka začala plnit svatebními oznámeními kamarádů, kteří šťastně zakládali rodiny. „Podvědomě jsem jim to záviděl. Samotu jsem zaháněl tím, že jsem třeba chodil s kamarády do hospod. Když nikdo neměl čas jít se mnou ven, samotě nešlo utéct. V těch chvílích byla nejpalčivější,“ vypráví Honza. Někdy se ale stalo, že samota Honzu provázela i ve chvíli, kdy si kamarádi udělali čas. „Vlastně jsem jen chtěl být s někým, kdo mi rozumí. Když jsem byl ale v nějaké společnosti, kde jsem ten pocit neměl, cítil jsem se o to víc sám.“

Dívka - pokoj - samota

Vypiš se z toho

Dokáží si Tomáš, Honza, Bětka a Marie od pocitu osamocení pomoci? „Hodně důležité je si vůbec uvědomit, že máš problém. Ne všechno se dá vyřešit tím, že půjdeš s kamarádem do hospody. Občas je třeba zajít za nějakým odborníkem a říct mu o svých pocitech. Myslím, že na sobě člověk pozná, kdy má jenom blbou náladu a kdy už má problém, který sám nevyřeší,“ myslí si Honza.

Sociolog pozoruje vrstevníky v kyberprostoru: Generace Y bloudí v bublinách i ve vztazích

Mladí - mileniálové - dívka - holka

„Máme kolem sebe spoustu kamarádů, kteří každý týden přijdou a řeknou, že mají nový koníček, a jsou z toho nadšení. Za čtrnáct dní vypráví o úplně jiném koníčku. Vytvoří pouta s lidmi, pak zjistí, že jim to nevyhovuje, odejdou k něčemu jinému. Přepínají z jednoho na druhé, aniž by museli vytvářet závazky,“ říká sociolog Martin Buchtík, autor eseje nazvané Pouta bez závazků. Pokouší se v ní odhalit některé znaky Generace Y, která se vyznačuje zejména tím, že se jen těžko popisuje.

Podle Marie pomáhá koníček, který se dá dělat, jen když je člověk sám. „Já třeba píšu, to není třeba dělat s kamarády. Při psaní nemám pocit, že mi k tomu chybí parťák,“ říká autorka rozsáhlého románu z viktoriánské Anglie. I podle Tomáše pomáhá kreativní práce, kterou do jisté míry vnímá jako druhou stranu mince svých stavů osamocení.

„Zní to jako klišé, ale mně opravdu pomáhá žít přítomným okamžikem. Taky je dobré nezlobit se na lidi, že ti nerozumí, oni za to nemůžou. A hlavně se nezlobit sám na sebe, to je nejdůležitější,“ myslí si Alžběta.

Jaký vliv mají na samotu sociální sítě? Dokážou ji narušit, nebo ji naopak prohlubují? Myslí si Alžběta, Tomáš, Honza a Marie, že samota ohrožuje společnost více než dřív? Poslechněte si záznam rozhovoru Pohromadě o samotě.

  

 

  • Společnost
  • Analýza