Sebevraždy panen jsou výborný, nepohodlný román
Když loni vyšel román Jeffreyho Eugenidese Hra o manželství, mohli jste prožívat milostné trápení tří mladých vysokoškoláků a dost možná jste se s nimi tak sblížili, že jste na konci knihy pocítili stesk. Nedávno vydané Sebevraždy panen vás potrápí úplně opačně – žádnou postavu doopravdy nepoznáte. Eugenidesův debut je kniha o tom, jak těžké je pochopit a sblížit se s tím druhým.
Sebevraždy panen mají nepřekvapivou a z názvu jasně vyvoditelnou zápletku. V domě na zdánlivě malebném americkém předměstí žije spořádaná rodina Lisbonových, jejichž čtyři dcery postupně spáchají sebevraždu. První je třináctiletá Cecilia, rok po ní si život vezmou Mary, Therese a Lux. Zmínkou o sebevraždách celý Eugenidesův román začíná a nikdy se pak nedozvíte pravý důvod jejich dobrovolného odchodu ze světa, natož abyste dívky měli šanci poznat. Eugenidesův debut je kniha, která nemohla vyjít jindy než na přelomu dvacátého století. V době, kdy próza postupně přestala být jenom potěšením z vyprávění a začala se zabývat možností říkat pravdu.
Celý román vypráví parta puberťáků, kteří jsou posedlí dcerami Lisbonovými do té míry, že je dennodenně sledují dalekohledem a závidí všem klukům, kteří dostanou šanci s dívkami promluvit, nebo je dokonce políbit na středoškolském plese. Na rozdíl od drtivé většiny města, které se po první sebevraždě uchýlí k jednoduchým vysvětlením typu „za to může nevybitá puberta“, se kluci snaží trápení Lisbonových opravdu pochopit. Jenomže jak na to, když se dívky uzavírají do sebe, když je puritánská matka (pro někoho dost možná nejzákeřnější postava v knize) nepouští do společnosti? Sbor klukovských vypravěčů s rovnátky a špatnou pletí urputně sbírá předměty po dívkách – deníky Cecilie, kalhotky jejích sourozenkyň, fotografie. Pochopit nemůžou jinak než pachem, zrakem nebo hmatem.
Jazyk je ve vcítění se do toho druhého naprosto bezúčelný. Patrné to je v jedné z nejsilnějších scén celého románu. Parta kluků se v noci dovolá do chátrající vily Lisbonových. Při telefonátu nepadne mezi chlapci a dívkami jediná věta – místo toho se dorozumívají texty ze smutných šlágrů, které si navzájem pouští na gramodeskách.
Aby Eugenides pocit bezradnosti při vciťování se do druhých ještě umocnil, nesblíží čtenáře ani se samotnými vypravěči. Sebevraždy panen jsou odvyprávěny sborovým „my“ a jediné, co se o vypravěčích dá tvrdit bez pochyb, je, že neustále tápají. Stejně kritičtí jako ke svým vzpomínkám na dívky a teoriím o původu jejich neštěstí jsou i ke svému okolí. Sebevraždy panen se tak stávají výbornou satirou na nenápadně upadající blahobyt bohatých bílých předměstí. Rasismus je tu běžná věc a na špinavé továrny, zaměstnávající menšiny, se kouká doslova z vršku kopce. Důstojné cedry v ulicích ale začíná napadat kůrovec, zábavní parky u jezer se pomalu vyprazdňují, hrobaři, co měli pochovat nešťastné dcery Lisbonovy, stávkují. A školní playboy s tváří Joshe Hartnetta (jak ho možná znáte z filmové adaptace) skončí jako troska.
Sebevraždy panen nejsou tradiční román jako třeba Zločin a trest, ve kterém máte možnost pochopit a prožít jednání všech hrdinů. Daleko více než o trápení hlavních postav jsou o trápení vypravěčů postihnout realitu druhých nebo se do ní vcítit. Je to skeptický a satirický román, který odmítá pohodlí. Ať už jde o jednoduché interpretace sebevražd od senzacechtivých novinářů nebo život v bublině načančaného předměstí. Pokud jste ochotní se při čtení od pohodlí oprostit, oceníte Sebevraždy panen jako výbornou knihu.
Jeffrey Eugenides - Sebevraždy panen Přeložila Martina Neradová. 248 stran, rok vydání 2013, Host
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
