„Šeď není dominantou jen minulého režimu,“ říká fotograf Pavel Baňka o principu úniků

Pavel Baňka
Pavel Baňka

Na jeho snímcích se potkával otisk meziválečné avantgardy, beatnické hravosti a geometrická přesnost, snad pozůstatek ze studií na ČVUT. Řeč je o rané tvorbě pětasedmdesátiletého fotografa, pedagoga a šéfredaktora magazínu Fotograf Pavla Baňky, která je zahrnutá v nedávno vydané knize Reflection, ohlížející se za jeho kariérou. S fotoaparátem často unikal normalizační šedi. Jak ale zdůrazňuje v rozhovoru, hledat únikové cesty je potřeba i dnes.

O první velké souborné výstavě Inifinity v pražské Galerii Rudolfinum v roce 2001 mnozí tvrdí, že jde o jednu z nejlepších výstav českého umělce v těchto prostorách. Na to Pavel Baňka, který v 90. letech zakládal Pražský dům fotografie a byl dlouholetým vedoucím ateliéru fotografie na univerzitě v Ústí nad Labem, reaguje skromně a s úsměvem, jak má ve zvyku: „Nedělám umění proto, abych byl umělec, ale protože musím, protože mě to baví.“ Fotografie z knihy Reflection otiskl i britský Guardian a Baňkovy práce se objevily na výstavách po celém světě. Nezastaví se ani dnes, vystavuje hned na několika místech po Evropě.

Baňka se pustil do bilanční knižní trilogie, na které se mimo jiné podílí teoretik a kurátor Martin Mazanec. Publikaci Reflection – obsahující kapitolu věnovanou rekonstrukcím reality a prostoru pomocí pruhů zrcadel – doplní ještě letos publikace Closeness. Bude věnovaná fotografovým blízkým. Mezi ně počítá také své studenty. Po celou dobu své pedagogické činnosti, kterou ukončil teprve vloni, se jim snažil předat vnitřní nadšení a posedlost, jak sám říká. Vštěpoval jim důležitost svého principu úniků.

Pavel Baňka – Reflection

Ve své době Baňka unikal před každodenností komunistického režimu s beatnickou skupinou kolem Václava Hraběte a Inky Machulkové k poezii, v době normalizace už měl v ruce fotoaparát. „Šeď ale není dominantou jenom komunisitického režimu,“ říká. A pokračuje: „Vidím to u svých studentů, jak s tím taky bojují. Jsou často uvěznění v životní krabici, která je limituje, protože si musí vydělávat na nájem. Nebo je to omezení ve smyslu, že si často nevěří a netroufnou si to umění dělat.“