Selfiecity ukazují, že každé město má svůj selfie styl
V Bangkoku se lidé na většině selfies usmívají, v Moskvě vypadají obličeje starší, než jsou. V Sao Paulu dělají ty největší škleby. Ženy pózují kvůli selfies častěji než muži a ze všech fotek, které lidi pořizují, je selfies jen asi tři až pět procent.
„Všechno začalo nevinně. 16. ledna 2011 sdílela Jennifer Lee z Oaklandu svoji fotku na Instagramu, asi o týden později byla první uživatelkou, která obrázek otagovala jako #selfie,“ píše jedna z autorů výzkumu Alise Tifentale. Studii, která používá kvantitativní metody výzkumu, stejně jako teoretický a umělecký přístup, zveřejnil tým koordinovaný na City University of New York Lvem Manovichem, autorem Language of New Media. Skupina výzkumníků během jednoho týdne s úmyslem najít vzorce a souvislosti shromáždila 65 600 instagramových fotek z New Yorku, Berlína, Sao Paula, Moskvy a Bangkoku a následně sestavila výběr šesti set čtyřiceti obrázků z každého města.
Kromě rozdílů mezi mužskými a ženskými selfies, věku fotografů a dynamiky póz chtěli prozkoumat odlišnosti mezi jednotlivými městy. Jejich výsledky se dají zevrubně prohlížet na Selfiecity.net. Web podrobně popisuje, jak přesně výzkumníci postupovali, a připojuje několik teoretických esejí. Alise Tifentale ve svém textu Selfie: Hledání smyslu v ‚masturbaci nad obrázky sebe sama‘ a ‚virtuální miniatuře mého já‘ shromažďuje akademické definice pojmu, který se stal neologismem oxfordského slovníku pro rok 2013, a zabývá se historií portrétů sebe sama.
Snad jediné, co studii chybí, je analýza selfie fenoménu duck face, ke kterému se později přidal Asiaty skvěle hraný sparrow face. Amatérsky modelkovská póza, přezdívaná jako Trapný úklon, má ve studii důležité místo, výzkumníci měřili průměrný úhel, pod kterým se tvůrci selfies ohýbají, a netrapnější jsou prý Brazilky.
„Selfie může fungovat jako výraz sebevyjádření, konstrukce pozitivního obrazu sebe sama, nástroj, jak svou osobnost propagovat, výkřik vyžadující pozornost, nebo dokonce lásku i způsob, jak se identifikovat s určitou komunitou, i kdyby to měla být jen velmi vágně vymezená skupina lidí, jako jsou mladí, krásní a úspěšní,“ píše Tifentale. Sarkastickým komentářem k selfies, jejich schopnosti konstrukce lepšího obrazu sebe sama, která může vést až k tomu, že svůj skutečný obraz obsesivní tvůrce selfies zapomene, je epizoda Městečka South Park nazvaná Hobit z poslední, sedmnácté sezony. „Už jsi viděl moji novou holku?“ ptá se pyšně Clyde, který se vede za ruku s obtloustlou, uhrovitou Lisou Berger, zatímco ostatním ukazuje na mobilu její photoshopem vylepšené selfies.
Elizabeth Losh doplňuje studii esejí o selfies z pohledu feministických teorií. Typický dnešní autoportrét je nejčastěji vnímán jako jeden z nástrojů objektivizace ženského těla, řada feministických autorek ale tvrdí, že selfies mění klasickou dynamiku „muži se dívají, ženy jsou nazírány“, a poukazují na to, že některé feministické nebo queer komunity se na vlastních sefies hrdě vystavují v projevu odporu vůči dominantním normám. „Selfie bývá považovaná za projev nezřízené marnivosti umožněný současnou obsesí sociálními sítěmi. Pro ty, kdo se zabývají nuancemi žánru, je ale spíš zvláštní kombinací polidšťujícího portrétu sama sebe, jaké se datují od renesance, a odtažitého výrazu digitálního technického aparátu,“ píše Losh.
Všímá si i toho, že zábavy pořizování selfie se účastní i politici jako Obama nebo Putin, obrázky setkání politických vůdců se tak od tradičního obrazu stisku ruky posunuly do fáze, kdy vykazují znaky participativní kultury. Styl selfies a taky způsob, jak je satirizovat, ale udávají celebrity jako Justin Bieber, Beyoncé, Kim Kardashian nebo James Franco.
Projekt Selfiecity chce kromě rozboru selfies ukázat, jak lze nová digitální média kvantitativně analyzovat, proměnlivý charakter současných způsobů vizuálního vnímání světa prostřednictvím sady fotek ze sociálních sítí se výzkumný tým pokusil popsat už ve studii Phototrails. Vizuální podpisy jednotlivých měst, které projekt Phototrails uveřejnil, najdete tady.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
