Seriál Láska a anarchie dokazuje, že příčetnost se přeceňuje a být sám sebou je fuška
Mladá vdaná Sofie, matka dvou dětí, žije celý život ve Stockholmu. Věnuje se digitalizaci a rozvoji firem a její uspokojivá kariéra ji přivede do průměrného švédského nakladatelství, kde začne nevinný flirt s mladým IT technikem. Ten by mohl být považován za nenápadné a bezvýznamné zpestření každodenní pracovní rutiny, ale zafunguje jako odrazový můstek Sofiiny nepříjemné sebereflexe.
Společně s věhlasnými autory, jako je Karl Ove Knausgård nebo Jo Nesbø, a seriálem Most je nám zlatá éra kvalitního seveřanství pumpována do žil nordickými kuchařkami a návody na šťastný design už tak mocně, že se nejeden divák prostě rozhodne do toho vlaku adorace nenastoupit. A mohl by novinku Láska a anarchie Lisy Langseth klidně přehlédnout. Asi by se ani nic zásadního nestalo, kdyby to zrovna nebyl člověk, kterému se třeba v 35 začíná rozpadat žitý ideál štěstí dospělého života. Navíc v bezpečné a bohaté zemi, kde nic nebrání rozvoji kreativity víc než vaše vlastní pohodlnost.
Díváme se do zprůměrovaného, ale uvěřitelného života současných pětatřicátnic euroamerické bílé galaxie, který známe tak málo ze seriálů jako Friends a tak dobře z reálného života. Láska a anarchie tak osloví hlavně generaci diváků, kteří vyrůstali na Gilmorkách a před třicítkou ochutnali toxické vztahy v seriálu Girls.
Po formální stránce nečekejme žádnou osobitou filmařinu, kterou jsme si mohli oblíbit třeba v novince Jsme, jací jsme od Lucy Guadagnina. Celou dobu zůstaneme pěkně v bezpečí kancelářských stěn s občasným prostřihem do obýváku vyšší střední třídy milých lidí. Celá série se točí kolem výrazné hlavní postavy Sofie, která prožívá úplně běžné věci na pozadí úplně běžných vztahů. Přesto velmi snadno rozklíčujeme souvislosti potlačovaných vášní, strachu z nenucenosti a všudypřítomné společenské normality.
Jednoduchost a civilnost celého seriálu nechává zaznít emoční plochosti jinak funkčního manželského vztahu a strachu z kruté pravdy, že dospělácký svět nás často může odklonit od bezbřehých ideálů o naplněném životě. Takové momenty jsou na celém seriálu nejcennější. S pubertální škodolibostí tak přistihneme Sofii při nevinné lži o oblíbené hudbě, když chce vypadat cool, a proto tvrdí, že aktuálně poslouchá Carlu Dal Forno. Kdo umí žít tak, aby se nebál po třicítce veřejně pustit z telefonu poslední přehrávanou píseň, i když je to Cyndi Lauper?
Hlas anarchie a planého idealismu tady zastupuje postava netradiční a bohužel trochu schematicky vykreslená. Sofiin otec je emotivní „komunista“ a zároveň i strašákem s psychologickou diagnózou. Papírem šustí podobně jako postava Sofiina manžela, který toužil po filmové kariéře, ale natáčí reklamy. Jeho tvůrčí rezignace, lidská odtažitost a záliba ve funkčním životě ho ale od eskapistického románku, alespoň v realitě tohoto seriálu, ochraňuje.
Na pozadí nevyhnutelných změn, kdy streamovací platformy určují směr literárním předlohám a počet sledujících na sociálních sítích nahrazuje přijímací pohovory, se nevyhneme staré dobré otázce, jestli je lepší vyhořet nebo vyhasnout.
Bohužel je stále zvykem, že ke konci série diváci (nebo autoři) často očekávají katarzi, a tady ublížila celému plynutí situací svou urputností. Všechny postavy najednou odhalí svůj význam a účel, a kdyby to náhodou nestačilo, tak ještě odrecitují pár doslovných klišé. Chtějí tak Sofii donutit vzepřít se systému, do kterého se sama kdysi ve snaze o společenskou harmonii uvrtala. A divák, který se nenechá takovou zbytečnou doslovností urazit, bude rád za společnost plastických postav, trochu humoru a příjemný toping trapnosti.
Čím se liší třicátníci a světy seriálu Láska a anarchie od Přátel, Girls nebo Gilmore Girls? Uslyšíte v recenzi.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
