Sexuální zneužívání pobuřuje. Pro děti v Česku ale neexistuje adekvátní péče, říkají odbornice

„Zařízení, která pracují s dospělými, je taky málo, ale směrem k dětem je to z mého pohledu nedůstojné. Dnes je málo i nás klinických psychologů, kteří se této problematice věnují a umí s ní zacházet,“ říká Alexandra Machková. Téma zneužívaných dětí není podle ní populární, oběti jsou stále stigmatizované a často se jim nevěří. Podle ní je ale stěžejní, aby zejména při prvotním kontaktu s institucemi bylo k těmto lidem přistupováno s důvěrou. „Děti v předškolních letech o tak závažných záležitostech, jako je sexuální násilí, nelžou,“ říká Machková. Nutnost apriorní důvěry zmiňuje i Dana Pokorná z organizace Profem – Centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí. Pokorná pracuje zejména s dospělými lidmi, kteří si sexuálním násilím prošli: „Velmi záleží na prvotní reakci. Muže to být alfa omega toho, jestli se se svým příběhem svěří.“ Pro velkou část lidí, kteří si sexuálním násilím prošli, je podle ní velmi složité téma artikulovat a jsou toho schopni až s velkým časovým odstupem. Zejména pokud ke zneužití došlo v předškolním věku.

Čtěte také

Vít Klusák o natáčení dokumentu V síti: Byla to jízda do pekla

Kdo jsou ale lidé, kteří se násilí na dětech nejčastěji dopouští? Ve většině případů jsou to podle odbornic rodinní příslušníci, lidé z nejbližšího okolí – otcové, nevlastní otcové, dědečci. Podle odbornic nějakou sexuální deviací trpí jen část těchto pachatelů. „Zneuživatelé jsou skupina takzvaných deviantních pachatelů, kam patří skupina pedofilů, hebefiliků a efebofiliků, a skupina nedeviantních pachatelů. Z mého pohledu jsou významně horší a zůstávají skryti ti nedeviantní – osobnostně šišatí, narušení, nezralí, frustrovaní,“ říká Machková. „Za nás je ta zkušenost taková, že jsou to většinou jedinci, kteří nemají zvláštní sexuální preferenci. Dítě je často dostupným sexuálním objektem. Nejde ale tolik o sexuální přitažlivost nebo touhu, ale o moc a kontrolu,“ říká Pokorná. Podle Machkové jsou mezi nimi často také lidé, kteří nemají navázanou základní bazální vazbu s dítětem. „V útlém dětství 32 měsíců nebyli v intimním, tím ale nemyslím sexuálním, kontaktu s dítětem. Proto tam chybí základní přiblížení se k dítěti a citová blízkost,“ upřesňuje Machková.

Čtěte také

Příběh Evy: Sexuální zneužívání jí nikdo nevěřil, skončila na psychiatrii

Zkušenost sexuálního zneužití se podle obou odbornic fatálně promítne do života dospělých lidí a často jím brání vést plnohodnotný život. Obě odbornice se shodují, že právě proto je zásadní včasná péče. Machková ale upozorňuje, že by byla chyba považovat tyto lidi za celoživotně poškozené. „Včasná terapeutická péče může pomoci v uzdravení. My pracujeme s takzvaným posttraumatickým růstem. Mám obrovskou radost z toho, že u řady lidí, s nimiž jsem pracovala, došlo k sejmutí pocitu viny a k odpuštění. Oni opravdu odpracovali tu vnitřní zátěž a řada z nich je úspěšná jak v osobním, tak profesním životě. Nerada bych sdělovala to, že kdo se stane obětí sexuálního násilí, je trvale poškozený, protože to je další sekundární nebo systémová traumatizace obětí,“ dodává klinická psycholožka Machková.