Sherlock ve čtvrté sérii přebudoval svůj palác na incestní pevnost

6. únor 2017

Vlajková loď původní tvorby BBC povážlivě nabírá vodu. Seriál Sherlock se rychle po svém uvedení stal globálním hitem, na jehož další sezóny čekalo publikum se zatajeným dechem. Nová interpretace klasiky Arthura Conana Doylea se změnila v nové nerdí náboženství. A právě to jí v současnosti láme vaz.

Ale vraťme se na začátek. 25 července 2010 uvedla britská BBC první díl Sherlocka s názvem Studie v růžové a ohlasy byly téměř unisono nadšené. Nebylo divu. Sehrané scenáristické duo Steven Moffat a Mark Gatiss dokázalo velmi pružně zadaptovat klasické detektivní příběhy pro éru internetu a chytrých telefonů; překvapivě bez toho, aby je zbavilo archaického ostří.

Zapeklité případy, rychlý spád vyprávění, nápadité formální hrátky, které kloubily prověřené žánrové elementy s vymoženostmi digitálního věku; to všechno skládalo Sherlockovu výjimečnost. Hlavní ingrediencí ale byl výtečný casting; chytlavá chemie mezi seriózním Martinem Freemanem a tehdy neokoukaným excentrikem Benedictem Cumberbatchem. Právě nevšední „bromance“ sešněrovaného veterána a brilantního sociopata vyzdvihla Sherlocka nad většinu konkurence.

Nerdí grál

Jiskrná interakce ústředního dua provedla seriál i skrze slabší momenty druhé sezóny, kdy se již začal projevovat konflikt mezi klasickými doyleovskými příběhy a křečovitou snahou převést je do současnosti. Takový Pes baskervillský nemá zpětně daleko ke zmutované katastrofě. A byl tu ještě jeden zásadní problém – proti brilantnímu mozku Sherlocka zkusili postavit scenáristé fraškovité zlo, jenže figura Jamese Moriartyho byla od první chvíle hraniční. Jeho představitel Andrew Scott totiž na rozdíl od Cumberbatche působil spíš pitvorně než démonicky. Jeho přehnaný výkon jako by věštil, kam až snaha ohromit fanoušky něčím výstředním nakonec tvůrce zavede.

Právě stále patrnější odklon od atypické detektivky k fanouškovskému servisu proměnil v kontroverzi třetí sezónu. Ta věnovala více pozornosti nerdím spekulacím a rodinným peripetiím než samotnému pátrání, přinejmenším se jí ale dařilo na poli kamarádské a svatební komedie. Předznamenáním toho, co bude následovat, byl novoroční speciál Přízračná nevěsta. Slibovaná viktoriánská dobovka se zvrhla v přehlídku samoúčelných odkazů. Pokud se samotný Sherlock rád probírá palácem své mysli, tak autoři seriálu jako by si kolem sebe vytvořili pevné zrcadlové hradby a zcela se odřízli od okolního světa. Ze Sherlocka se vytratila inspirace a nastoupila fáze čiré recyklace a stále zhoubnějšího narcismu.

03795741.png

Zůstane to v rodině

Čtvrtá sezóna má přitom velmi nadějný vstup. Téměř polovina prvního dílu Šest železných dam využívá Sherlockův potenciál na detektivní pátrání a poměrně nápaditý slalom mezi matoucími indiciemi. Leitmotivem čtvrté řady však je „jedno, kde se začne, skončí se vždycky v rodině“. Pátrání po záhadném ničiteli bust Margaret Thatcherové se tak stočí k prvku, který by mnozí diváci po třetí sérii raději vytěsnili – super-špiónské minulosti Watsonovy ženy Mary. Přenos překombinovaných detektivních zápletek do omezené skupiny hlavních postav a uhozené skryté identity mají na Sherlocka neblahý vliv: svět kolem je výstřednější, vzdálenější jakékoli formě realismu, zatímco postava samotná se jeví stále předvídatelněji sentimentální.

Okamžiky, kdy scenáristé díky krkolomným zápletkám a dedukcím byli tři kroky před diváky, jsou pryč. Vzhledem k tomu, s jak omezeným rejstříkem motivů seriál ve čtvrté sezóně pracuje, je to spíš divák, kdo začíná mít navrch. A tvůrci tak musí sahat k manýristickým zbraním, aby alespoň nějak obhájili Sherlockovu pozici nedostižného génia. Je jistě jejich právo a výsada určovat pravidla svého světa, ale ta by měla být konzistentní a dávat alespoň rámcově nějaký smysl. To však není případ čtvrté řady.

Ve druhém díle, s příznačným názvem Skomírající detektiv, proti Sherlockovi stane dosud nejnebezpečnější psychopat, jehož jediným cílem je muže z Baker Street zabít. Ale ani prověřené herecké schopnosti malého velkého mistra masek Toby Jonese se nepopasují s absurdní zubní náhradou a faktem, že miliardář Culverton Smith je jen další mechanickou obezličkou, jak zachránit skomírající vztah Sherlocka a Watsona, za imaginárního přispění mrtvé „dohazovačky“ Mary Watsonové.

Já je (zase) někdo jiný

Dojem, že autoři se musí k velmi jednoduchým a průhledným věcem dobírat krkolomnějšími a křiklavějšími způsoby, korunuje Poslední případ, který už si s detektivním žánrem ani nevyká a mnohem více svým půdorysem evokuje hororovou sérii SAW, v níž skupinka postav čelí důmyslné mašinérii smrtících pastí. Gatiss s Moffatem se z nedostatku dalších výstředních figur uchylují k bezmála cimrmanovským trikům a na scénu přivádějí Sherlockovu sestru Eurus, která je, míněno ironicky, nejgeniálnější a nejzlejší ze všech. Dokonce i Moriarty by se před ní sklonil, kdyby mohl (a ano, mohl a sklonil se, aby se ještě jednou mohl za zvuku QUEEN vrtět před kamerou v jedné z mnoha WTF scén).

Herečka Sian Brooke je snad ještě topornější než Andrew Scott. Svým výkonem připomíná strašidelně pobledlé lidské figuríny z viktoriánských hororů. Tvůrci ji obklopují nebezpečným panoptikem pastí a všudypřítomné brutality, ale ve chvíli, kdy se v jejím zlovolném žaláři rozezní sirény a displeje ovládne Moriartyho smyčka, má Sherlock nejblíže k čistému campu ve svých jinak úctyhodných dějinách.

03795740.png

Namísto drásavého psychologického thrilleru servíruje uřvanou extravaganzu, v níž se chybějící invence a promyšlenost kryje za bizarní a ploché zvraty. Když se nakonec ukáže, že celá zlovolná geniální mysl Eurus je vlastně jen opuštěná dvanáctiletá holčička, s níž si nikdo nechtěl hrát, a Sherlockův záhadně zmizelý pejsek je potlačená vzpomínka na nejlepšího kamaráda z dětských let, nabízí se otázka, kdo tu vlastně akutně potřebuje psychoterapii…

Steven Moffat a Mark Gatiss připomínají přízraky lapené v paláci, který si sami vystavěli. Postupem času zapomněli, jak se z něj dostat, a tak v něm hledají klikatější a klikatější cestičky, které však vedou do těch samých komnat. Těžko říct, kolik potenciálu podle nich ještě skrývají zapomenutí geniální členové Sherlockovy rodiny. Rekordně nízké ukazatele sledovanosti posledního dílu ale naznačují, že by se tvůrcům mohla zhmotnit potlačená noční můra a v incestním paláci rodiny Holmesů by nakonec mohli zůstat opuštění.

Hodnocení 4. série: 40 %

Sherlock
BBC, 2010–2017, 3 x 88 min.

autor: Vít Schmarc
Spustit audio