„Síla zvuku spočívá v tom, že nás učí empatii,“ říká autorka podcastů, která umí k poslechu vybrat pivo

20. listopad 2017
Caroline Hennessy

Představte si, že chcete uspořádat audio festival, na který by se sjeli uznávaní tvůrci z celého světa. Autor zvukových efektů k filmům jako Harry Potter a Ohnivý pohár nebo Úsvit planety opic Douglas Murray, autorka oceňovaného podcastu o lásce, vztazích a sexu The Heart – Kaitlin Prest – nebo třeba bývalý viceprezident amerického rádia NPR a producent stovek podcastů Eric Nuzum. 

Že byste jako místo konání zvolili některou z evropských nebo amerických metropolí? Organizátoři festivalu Hearsay to udělali přesně naopak.

Od roku 2014 se totiž návštěvníci a tvůrci sjíždí do Kilfinane, ani ne tisícové horské vesnice na jihu Irska, do které se z Dublinu jede zhruba tři a půl hodiny. Zakladatel přehlídky Diarmuid McIntyre vysvětluje volbu místa konání festivalu jednoznačně – organizátoři prý nechtěli, aby se lidé inspirovaní poslechem zvukových dokumentů, uměleckých podcastů, přednášek a rozhovorů museli mezi jednotlivými akcemi přenášet zase zpátky do reálného uspěchaného světa. Kilfinane plní roli útočiště před realitou dokonale – letos v říjnu se tahle vesnice s jedním obchodem a sedmi hospodami proměnila na zvukový ráj. Podcasty se pouštěly všude – ve škole, v knihovně, v autě zaparkovaném na návsi, v moštárně i v obou kostelích.

Starý gotický kostel hostil asi nejúspěšnější událost – ochutnávku piva z malých pivovarů spojenou s poslechem podcastů. Piva, které návštěvníkům festivalu v kostele servírovalo několik dobrovolníků z řad obyvatel vesnice, vybírala asi nejpovolanější osoba v celém Irsku, expertka na pivo a na rádio Caroline Hennessy, jedna z prvních irských foodblogerek, autorka úspěšné knihy o irské pivní kultuře a důležitá postava irského rádia. Hennessy se podílela nejen na ochutnávkovém večeru piva a podcastů. V Kilfinane se narodila, takže samozřejmě byla u toho, když festival vznikal.

Potkáváme se na festivalu, kde se dají poslouchat venkovní zvukové instalace, je tu poslechové kino, podcasty se pouští všude. Jaký je váš osobní vztah ke zvuku?
Jsem Irka a v Irsku vyrůstáme s rádiem, nedá se tomu utéct. Rodiče ráno poslouchají zprávy, rádio hraje v autě po cestě do školy, odpoledne posloucháš pořady o umění. Když jsem ležela doma nemocná, největší zážitek pro mě bylo poslouchání ranního vysílání – to jsem totiž normálně nikdy neslyšela, protože jsem byla ve škole. Když jsem studovala univerzitu v Corku, irská vysílací komise (BCI) spustila pilotní projekt studentských rádií. Hledali dobrovolníky, kteří by strávili léto prací na téhle stanici, takže jsem se samozřejmě přihlásila. Nikdy jsem ale nechtěla být před mikrofonem, chtěla jsem dělat zvukové inženýrství, ta myšlenka mě fascinovala.

Tehdy jsem se do rádia zamilovala, stalo se pro mě ještě osobnějším než kdykoliv dřív, protože už jsem nebyla jenom pasivní posluchačkou, ale aktivně jsem rádio tvořila. Objevila jsem kouzelnou moc mikrofonu, který můžeš namířit na kohokoliv a klást jakékoliv otázky. Takový druh moci byl neuvěřitelný. Vždycky jsem ráda pokrývala kulturní události a konference, protože miluju objevování příběhů. Rádio je fascinující sdělovací prostředek.

„Chceme rozbít zažité představy o romantické lásce,“ říká autorka podcastů The Heart

Z projektu The Heart

Měli jste někdy kamaráda nebo kamarádku, do kterého nebo do které jste se zamilovali? Leželi jste vedle sebe, dívali se na film a přemýšleli, jestli se vaše ruce dotkly jenom náhodou? Co vás zastavilo? V epizodě audioprojektu The Heart nazvané Love, Harry je napětí na tenké hranici mezi intenzivním přátelstvím a láskou slyšet. Každý z dílů The Heart je o touhách, traumatech, tajemstvích i sebepoznávání. Vypráví intimní příběhy lidí různých původů a zkušeností a ukazuje, jak se mohou vztahy rozložit nebo splést zase dohromady. S jeho autorkou Kaitlin Prest jsme se bavili o tom, proč vznikla potřeba mluvit o lásce novým způsobem, i o tom, že webové platformy s podcasty jsou něco jako zvukový Netflix.

Jako jeden z mála účastníků festivalu pocházíte přímo z Kilfinane, není to pro vás neznámá horská vesnice, ale domov. Proč se festival Hearsay koná zrovna tady?
Hearsay vzniklo v okamžiku, kdy rádiový producent Diarmuid McIntyre seděl v kuchyni, popíjel čaj a přemýšlel nahlas: nebylo by skvělé mít festival, na který by se sjeli všichni lidé, jejichž výtvory posloucháme a od kterých se chceme učit? Festival, na který by dorazili tvůrci z celého světa a my bychom s nimi mohli mluvit o zvuku? Byla jsem proti, přišlo mi to složité, ale víte, na co přišel Diarmuid? Že ten festival uděláme v Kilfinane! Tehdy jsem ještě Diarmuida tolik neznala, takže jsem si jenom pomyslela: Ten člověk je blázen! Nebo génius. A dost možná je obojí.

Pak mi ale došlo, že je to úžasný nápad. Jsem audio nerd, miluju zvuk ve všech podobách a takhle nějak si představuju ráj. Myšlenka udělat takový festival ve vesnici, ze které pocházím, byla opravdu vzrušující. Během prvního ročníku jsem zažila tolik fantastických věcí, poprvé jsem třeba stála na pódiu ve starém kostele, do kterého jsem dřív chodila. Při druhém ročníku už jsem byla mezi účinkujícími a všem jsem o tom vyprávěla. A když mi letos Diarmuid nabídl párování piva s poslechem podcastů, byla jsem nadšená a řekla jsem si: to je přesně něco, co bych měla dělat já.

Irsko má pověst země vyprávění příběhů, je to taky důvod, proč se festival koná zrovna tady?
Irové opravdu jsou vypravěči příběhů, o tom nemůže být pochyb. Obzvlášť starší lidé pořád vyprávějí příběhy a vlastně si to ani neuvědomují. Moje babička, která žila pár kroků od hospody, ve které teď sedíme, mi byla hrozně blízká. Když jsem jí šla představit svého budoucího manžela Scotta, všiml si, že spolu s babičkou neustále mluvíme v příslovích. Je z Nového Zélandu, takže si hned všiml něčeho, co my jsme si vůbec neuvědomovaly. Nikdy mi to nedošlo, ale vlastně jsme si pořád vyměňovaly pořekadla.

Protože jsme s vyprávěním vyrostli, je součástí naší krve a našeho dýchání, často si vůbec neuvědomujeme, že vyprávíme příběhy. Festival, jako je Hearsay, umožňuje člověku na chvilku se odpoutat od svých kořenů a nahlédnout na vyprávění z úplně jiné strany. Všude kolem nás se povalují kusy zvuků, které můžeme použít různými způsoby, a tenhle festival vám může pomoct uvědomit si, jak s těmi zvuky naložit. Na Hearsay vždycky najdete inspiraci, jak vyprávět vlastní příběh.

Dnes je dominantní vizuální vnímání. Proč by měli lidé vůbec poslouchat příběhy a soustředit se jenom na zvuk?
Klíčová je vlastní imaginace, ta je daleko důležitější než si nechávat všechno naservírovat až pod nos. Zvuk vás může přenést do úplně jiného prostoru, neříká vám, že byste se měli koukat na tohle nebo dělat tohle. Říká vám: používej vlastní uši a hlavně to, co máš v hlavě. Uvedu příklad: Včera jsem v rámci Hearsay byla na akci jménem Potluck. Spočívá v tom, že s ostatními lidmi sdílíte jídlo a zároveň posloucháte podcasty. Jedli jsme knedlíky a poslouchali tři krátká audia. Poslouchali jsme tedy v hodně nestandardním prostředí a nastavení a každý z nás si odnesl úplně jiný zážitek. Protože poslech je vždycky subjektivní. Do místnosti si každý z nás přinesl vlastní zkušenosti, a tím pádem poslouchal svým vlastním způsobem. Nikdo vám nemůže říct, co si máte představit.

Byla jsem taky na zvukové instalaci Kaitlin Prest, autorky podcastu The Heart. Byla umístěná v mojí bývalé škole, v místnosti, kde bývala počítačová učebna. Byla jsem tam ještě se dvěma známými, a když jsme se potom o zážitku bavili, nikdo z nás při poslechu nemyslel na to samé. Všichni jsme šli na stejnou akci, ale každý z nás odešel s úplně jinou zkušeností. Kdybychom šli společně do kina na stejný film, měli bychom stejný zážitek. V dnešní době je víc než kdy jindy nutné používat imaginaci, zároveň se tím totiž učíte i empatii. Dokázat se vcítit do jiných lidí je teď důležitější než kdykoliv předtím, kvůli těm hrozným věcem, které se poslední dobou dějí.

Na předávání cen Hearsay jsme všichni slyšeli reportáž, kterou natočily děti z Džungle v Calais. Říkáte si, že jsou úžasní, všechno si natočily a sestříhaly samy, ale pak si uvědomíte, že jsou to zároveň děti, které ve svém krátkém životě viděly hrůzostrašné věci. Přesto jsou pořád schopné hrát si a být dětmi a vy doufáte, že v Evropě najdou nějaký lepší život. Jejich zvuková reportáž vám umožní nahlédnout do jejich světa a vy si uvědomíte, že ten život není jenom utrpení. Mají sice za sebou hroznou cestu do Calais, ale jejich život je i tak plný štěstí. Je to skvělý kus audia a byl by i bez toho kontextu. Rádio je obrovsky důležité, ať už ho konzumujete jakkoliv. Ale přemýšlejte u toho.

Jak to vypadá, když starý vesnický kostel hostí degustační večer piva spojený s poslechem podcastů? A jaké příběhy vypráví v Kilfinane místní hrobník? Poslechněte si celý rozhovor s Caroline Hennessy!

 

Spustit audio
autoři: Hana Kuncová, Jiří Špičák