Skřípání židlí je taky hudba. Jak naslouchat světu v době digitálního přetížení

6. červen 2018

Ztrácíte se v nekonečných playlistech na Spotify, nemůžete už se na hudbu soustředit a nerozeznáte jeden track od druhého? A kdy jste si naposledy pustili hudbu jinak než jako pozadí k psaní mailů? Možná potřebujete restart vlastních uší. Jak na to? Stačí naslouchat myšlenkám avantgardních skladatelů a skladatelek 20. století. Pokud je budete následovat, vítr ve stromech bude brzo stejně zábavný jako jakýkoliv nový mixtape.

„Slyšet není to samé co naslouchat a naslouchat není to samé co slyšet.“ Tohle je jeden z nejslavnějších výroků americké avantgardní skladatelky Pauline Oliveros a zároveň filozofické východisko, které pohánělo její vlastní tvorbu. Stejně tak by to ale mohla být věta varující před hudebním přehlcením ve věku počítačů, smartphonů a streamovacích služeb. Vzpomenete si někdy na dobu, kdy jste kazetu ve walkmanu poslouchali pořád dokola jednoduše proto, že jste žádnou jinou neměli? Mohlo by se zdát, že tenhle oddaný a soustředěný poslech už se dávno rozpustil mezi internetová rádia, mixy na SoundCloudu, exkluzivní streamy nových a nových desek a stovky raritních songů na YouTube. Pokud se ale ponoříte do myšlenek avantgardních skladatelů a skladatelek dvacátého století, možná s překvapením zjistíte, že právě oni mají návod na to, jak hudbě znovu vrátit její magickou intenzitu.

S americkým skladatelem, buddhistou a nadšeným houbařem Johnem Cagem se brzo setká každý, kdo se alespoň náznakem otře o umění dvacátého století. Já jsem se s jeho myšlenkami poprvé výrazněji potkal v prvním ročníku na vysoké škole. A okamžitě se mi změnil život. Když nám vyučující pouštěl jeho slavnou skladbu 4'33", ve skutečnosti sestávající jenom ze čtyři minuty a třicet tři vteřin dlouhého ticha, stalo se přesně to, co by si John Cage přál: místo neexistující hudby jsem začal slyšet zvuky. Škrábání větrem ohýbaných větví na starých oknech, rozpačité skřípání židlí, zakašlání, vzdálené houkání sanitky, uchechtnutí, zvonění kostelních zvonů, propisku padající na zem. Nikdy předtím by mě nenapadlo, kolik zvukových situací může člověk vnímat během necelých pěti minut – a jak zábavné můžou být. V tomhle soustředěném poslechu svého okolí jsem pak pokračoval ještě pár týdnů, než mi došlo, že pokud se chci věnovat hudbě, měl bych taky nějakou poslouchat.

„Pokud je něco nudné po dvou minutách, zkuste to čtyři minuty. Pokud je to pořád nuda, tak osm. Potom šestnáct. Pak třicet dva. Nakonec přijdete na to, že to vlastně vůbec nudné není.“ V Cageově knize Silence, která v roce 2010 vyšla i česky, je podobných postřehů plno. Jeho meditace nad hlukem, hudbou a zvukem obecně mají ale jeden společný jmenovatel: víru, že pokud člověk není pasivní konzument, nic není nudné a dělící čára mezi hudbou a hlukem vlastně neexistuje. Jediné, co člověk potřebuje k životu s intenzivními zvukovými prožitky, je fungující pár uší a hlavně odhodlání aktivně se podílet na vnímání a přetváření vlastního světa.

Pauline Oliveros dotáhla tuhle myšlenku ještě dál. Americká skladatelka a akordeonistka vstoupila na scénu experimentální hudby v šedesátých letech, kdy vytvářela dlouhé a táhlé plochy upletené ze zpětných vazeb. Postupně ale začala zkoumat roli posluchače a brzo došla k tomu, že aktivní a soustředěný poslech je stejně důležitý jako hudebníkův výkon. Myšlenku hlubokého poslechu (deep listening) později Oliveros rozvinula v celou sérií návodů: jak poslouchat tep vlastního srdce, jak se soustředit na zvukový obal vlastního okolí a umět ho později popsat nebo reprodukovat. Kromě hudebních performancí uvnitř starých nádrží, kde se dobře odráží zvuk, pak pořádala třeba i zvukové procházky. Ty měly za cíl naostřit smysly všech účastníků a znovu jim ukázat zvuky, které už dávno ignorují.

Poslechové experimenty Johna Cage, Pauline Oliveros, ale třeba i soundartového veterána Francisa Lópeze, který na svých koncertech zavazuje lidem oči šátkem, můžou v dnešní době trochu připomínat něco na pomezí studeného konceptuálního umění namíchaného s trochou ezoterického šarlatánství. Pořád jsou ale inspirativní. Kdy jste si naposledy pustili hudbu jinak než z počítače nebo smartphonu? Pokud nepatříte k vinylovým fetišistům, asi pěkně dlouho. Podle loňského shrnutí Národní federace hudebního průmyslu poslouchá 78 % lidí ve věku 25–34 let hudbu ze smartphonu. Ve věkové kategorii 16–24 už je to dokonce 84 %. Víc než kdy jindy tady přitom platí úvodní citát Pauline Oliveros o rozdílů mezi slyšením a nasloucháním.

Slyšet hudbu při psaní mailů nebo brouzdání po facebooku opravdu není to samé jako naslouchat hudbě a nedělat u toho nic jiného. Pokud jste si několik let nesedli a nesoustředili se jenom na samotný proud hudby, určitě se vyplatí tuhle schopnost znovu oprášit. A pokud si pořádně naostříte smysly, možná zjistíte, že nejzajímavější je vyjít ven a poslouchat celý svět.

Jak zní minimalistický love song Pauline Oliveros? A může být skřípání židlí opravdu hudba? Pusťte si příspěvek i ve zvuku.

autor: Jiří Špičák
Spustit audio

Související