Sociální darwinismus nefunguje, lidská přirozenost je mýtus, říká antropolog Rick Feinberg

Vaše přednáška se zabývala soutěživostí a spoluprací ve vztahu k lidské přirozenosti. Jak jste se dostal k tomuto tématu?

To je dobrá otázka. Souvisí to s tím, proč jsem se vůbec začal zabývat antropologií. K antropologii mě přitáhl zájem o politické a sociální problémy, kterým jsme po dlouhou dobu čelili v západní Evropě. A já jsem si uvědomil, že tisíce let se nejchytřejší lidé v historii lidstva snažili tyto problémy vyřešit, a ty problémy jsou stále s námi. A to je tedy důvod, proč jsem se v Kalifornii přihlásil ke studiu antropologie. Napadlo mě, že možná jeden z důvodů, proč se ty problémy zdají nevyřešitelné, byl ten, že přesto, že lidé, kteří se je snažili vyřešit, byli velmi chytří, tak byli chyceni v západním způsobu myšlení.

No, a antropologie mi dala příležitost dostat se ven z tohoto západního myšlení a zjistit, jak se lidé v různých částech světa zabývají podobnými problémy. Během mých studií antropologie jsem si uvědomil, že strašně moc lidí na mnoha místech se dívá na svět jinými způsoby, než se na něj díváme my v Evropě nebo ve Spojených státech.

Ve své přednášce jste řekl, že sociální darwinismus nebo libertariánské teorie přestávají fungovat, když je konfrontujete s nějakou antropologickou teorií. Vysvětlil byste mi to trochu víc?

Antropoložka Janine Wedel: Za vzestup antisystémových politiků může nový druh zákulisní korupce

• Upravit
• Smazat

Se sociální antropoložkou Janine Wedel jsme si povídali o důvodech, které vedou ke ztrátě důvěry v politiku. Podle ní za to může především korupce, která se během posledních desetiletí výrazně proměnila. Wedel popisuje, jak tato „jiná“ – a přitom legální – korupce funguje: „Ve Spojených státech najdete řadu vysloužilých generálů, kteří sedí v poradních orgánech vlády a přitom stranou pracují pro konzultantské nebo zbrojařské firmy.“

Sociální darwinismus tvrdí, že nejschopnější lidé jsou ti, kteří se společensky dostanou na vrchol, že když se podíváte na jakoukoliv společnost, tak ti, kteří jsou bohatí a vlivní, jsou ti nejchytřejší, ti, co tvrdě pracují. Jsou zde ale lidé z horních vrstev společnosti, kteří nejsou zas tak talentovaní, ale kteří jen byli ve správný čas na správném místě. Je tu také spousta lidí, kteří jsou naopak velmi chytří, ale nepodaří se jim prorazit. Co se týče nějakých modernějších teorií, které souvisí se sociobiologií, je tu snaha vysvětlit všechny typy společenského chování genetickou dědičností. Problém je, že existuje spousta charakteristik, které lze jen těžko takto vysvětlit. Použiji hodně odborný výraz inclusive fitness – to je představa, že všechny organismy se chovají tak, aby maximalizovaly své geny, aby tak přešly do další generace. Ale jak potom vysvětlíme například adopci, když si pár osvojí dítě, k němuž nemá žádný genetické příbuzenství, a investuje svůj čas a zdroje, aby se o takové dítě staral a pomohl mu, aby bylo úspěšné?

Ale jak vytvářet nějaké premisy pro společenské teorie? Jak antropologie funguje v dialogu s filozofií nebo s disciplínami, které se snaží vytvořit holistický pohled na svět?

Teorie je podstatná součást kulturní antropologie. Jezdíme na různá místa, do různých částí světa. Žijeme v komunitách, které chceme studovat. Vrátíme se a sepisujeme příběhy a dáváme dohromady to, co jsme vypozorovali během zúčastněného pozorování, a píšeme etnografii konkrétních lidských společenství. Ale když skončíme pouze zde, tak získáme v tom lepším případě velmi zajímavé příběhy, v horším případě ty příběhy nebudou tak zajímavé. Ale pak si musíme položit otázku – co je smyslem něčeho takového?

Rick Feinberg u rituálu propichování uší na Šalamounových ostrovech|foto: archiv Ricka Feinberga

A to je důvod, proč musí přijít teorie. Musíme přijít na to, co je společné všem lidem na světě, v čem se liší. Co rozlišuje lidi z různého kulturního prostředí a různých společenství. A jak můžeme vysvětlit tyty podobnosti nebo rozdíly. Jasně že podobnosti mohou být vysvětleny genetickými charakteristikami lidských bytostí. Často jsou ale také vysvětleny podmínkami uspořádání společnosti.

Je to těžké najít nějakou teorii, která by se dala aplikovat všude po světě. Možná bych se vrátila k tomu termínu lidská přirozenost. Existuje něco takového, jako je lidská přirozenost nebo nějaká lidská podstata?

Já osobně si myslím, a spousta antropologů se mnou bude souhlasit, že lidská přirozenost je mýtus, který tíhne k tomu, aplikovat pohled na naši společnost a naši zkušenost na zbytek světa. Předpokládáme, že všechno, co zažíváme my, zažívají lidé všude na světě. Spousta kulturních antropologů řekne, že to prostě není pravda. Stačí se dívat na různá místa po světě, kde mají lidé úplně odlišná chování a očekávání jeden od druhého. Neznamená to, že by neexistovala vůbec žádná lidská přirozenost. Jsou tu nějaké charakteristiky, které nás odlišují od jiných zvířat. Máme dvě ruce, stejně chodíme, můžeme manipulovat předměty tak, jak to jiná zvířata nezvládají. Máme mozky, které jsou více vyvinuté než u jiných zvířat. Řešíme problémy jiným způsobem, komunikujeme na základě symbolů. Nicméně je tu stále velký prostor pro nějakou flexibilitu.

Je přece těžké zjistit, co je ta lidská přirozenost, už proto, že je těžké oddělit, co je podstata a co jsou kulturní návyky, které nás obklopují.

S tím naprosto souhlasím. Můžeme se ale dívat na ty podobnosti a odlišnosti mezi kulturami. A když se setkáme s něčím, co je podobné lidem po celém světě, tak to nutně neznamená, že to má genetický základ, ale předpokládáme, že by to tak mohlo být. A když objevíte něco, co se proměňuje, tak jde o stupeň těch proměnných. Je těžké to rozdělit. S tím se antropologové setkávají od té doby, co tahle disciplína vznikla.

Na Erasmu na Slovensku u romské rodiny: Antropolog není neutrální, stali se z nás přátelé

• Upravit
• Smazat

Studentský program Erasmus obvykle znamená pobyt v evropské metropoli nebo kampusu. Jan Ort ale odjel do vesnice na východní Slovensko. Ve svém domově ho na deset měsíců přijala romská rodina.  Ze začátku mu kvůli Janově horlivosti nevěřila, že studentem opravdu je. Postupně se z nich ale stali kamarádi. Výzkum ho nakonec nasměroval nejen k sepsání diplomové práce, ale i k dalšímu studiu.  

Přijde mi zajímavé, jak tyto zvyky spolupráce vznikají. Co je kořen těchto zvyklostí? Nevím, jestli jste si toho všiml, ale když v Česku do veřejné dopravy nastoupí někdo starší, tak ho ti mladší automaticky pustí sednout. Ale já si myslím, že to nutně neodráží dobrou povahu těch lidí. Když to neuděláte, lidé na vás prostě zírají. Jak se tedy konstituují tyto zvyky kooperace?

Jestli můžu tu otázku přeformulovat, je to takto: chovají se lidé morálním způsobem na základě dobrého srdce, nebo společenského tlaku? Můj odhad, a je to jen odhad, je, že ve většině případů je to obojí. Nějakým tréninkem a zároveň sociálním tlakem se učíte, co je vhodné a co není vhodné. Když uděláte něco, co je dobře, vaši rodiče a lidé kolem vás poplácají po zádech a obejmou vás a řeknou vám: „Dobrá práce, jen tak dál.“ Když uděláte něco, co se jim nelíbí, tak vás potrestají. Prostřednictvím učení a sociálního tlaku se pak vnitřně ztotožňujete s těmi hodnotami. Když se nebudete chovat morálně vhodně, tak se budete cítit provinile a špatně.