Soundtrack k sérii Černobyl zní jako srdce kolabujícího monstra. Děsí, ale zároveň probouzí soucit

Guðnadóttir, která jako sólistka vydává pod labelem Touch, je i vyhledávanou spolupracovnicí – takto se představila na nahrávkách Pan Sonic, The Knife, Múm anebo na Life Metal, letošním albu kapely Sunn O))), kde pomáhala zvuky svého cella i hlasu tapetovat sugestivní dronové komnaty. Poslední roky se ale intenzivně věnuje i filmovým soundtrackům, po autorské hudbě k pokračování narko-thrilleru Sicario uslyšíme její doprovod i v očekávaném komiksovém filmu Joker. Je to ale právě doprovod k Černobylu, který ji řadí po bok opravdu osobitých současných skladatelů filmové hudby, jako jsou Mica Levi, Lustmord, ale i dvojice Trent Reznor a Atticus Ross.

Jak zabránit dalšímu Černobylu? „Musíme být k reaktorům pokorní,“ říká expert

• Upravit
• Smazat

„V Černobylu nebyli k jádru pokorní. A to je potřeba. Pan profesor, který mě učil jadernou bezpečnost, mi vždycky říkal, že jadernému reaktoru se vyká. Celé je to o kultuře bezpečnosti,“ říká Václav Dostál, který vyučuje na ČVUT obor jaderná energetická zařízení. Debatu o bezpečnosti jaderné energetiky znovu otevřela populární minisérie Černobyl z produkce HBO, která kromě havárie jaderné elektrárny sleduje i mechanismy fungování sovětského politického systému.

V jedné z pamětihodných scén Černobylu sledujeme, jak nemocniční personál nosí do sklepa kontaminované úbory vojáků, kteří byli vystaveni extrémní radiaci na místě výbuchu reaktoru. Tíživý a potemnělý výjev doprovázejí nenápadná echa místnosti – a přesně taková je strategie celého hudebního doprovodu. Neokázale, a přece s plíživou sugestivností prohlubovat celkovou tenzi, kterou se sérii tak účelně daří vytvářet. Guðnadóttir pracuje s ambientními ruchy, tu vrstvenými, tu účelně vzdušnými. Její soundtrack v celku pak zní jako kolabující srdce industriálního monstra. Je v něm mnoho děsivého, ale dokáže i probouzet soucit.

Skladatelka využívá leccos, od ozvěn hrozivých chodeb přes ťukání psacího stroje až po vrčení dozimetru, který určuje míru radioaktivního zamoření. Soundtrack místy nabírá na pärtovské elegičnosti (chorál Vichnaya Pamyat), většinou ale operuje na půdorysu, kde někdo industrial zbavil vrozeného majestátu. Tepající pasáže pak vzdáleně evokují hudbu Andyho Stotta z období alba Luxury Problems, ovšem s tím, že tentokrát nás imaginární výtah, v němž rezonují zvuky z podzemí, neveze do nočního klubu, ale rovnou do pekla.

Elegický tón doprovodu zde není v ničem úlevný, právě naopak, účelně prohlubuje tíhu, smutek a beznaděj – třeba jako když scénu zalévání masivního hrobu tunami betonu doprovází hudební linka tak křehká, že by se hodila spíše do snového výjevu pozvolného padání mlhy. Guðnadóttir zde ale nejde o hymnické podtržení kolosálního rozměru tragédie, právě naopak, pracuje s echy, abstraktními ozvuky – a taky s tichem. Protože právě v tom nás zanechává nejen rozměr samotné havárie, ale i její sugestivní filmové ztvárnění.