Spím bez ponožek. Jak přežít mrazy na ulici v zemi, kde bydlení je zásluhové
„Ze začátku to bylo těžký. Teď, když člověk ví, kam si třeba zajít na polívku, už to jde. Ale ze začátku to bylo krutý. První dvě zimy byly strašný.“ Jan spolu s desítkami dalších lidí čeká u charitativní dodávky ve frontě na teplou polévku. I letošní zimu tráví pod širým nebem. Zatímco veřejnost už léta debatuje, zda má být bydlení právem, nebo zásluhou, a zda je na vině systém, či neschopní jednotlivci, přežívají na ulici v nejtužších mrazech tisíce lidí.
Jan přespává celoročně pod balkonem panelového domu. „Mám dvě deky a jeden spacák. Mně to stačí. A spím bez ponožek. Hlavně na vás neprší a nefouká, není na vás vidět, takže nikoho neprovokujete. Když tam přijdete, nepoznáte, že tam bydlí bezdomovec, hlavně nenechat bordel po sobě.“ Na ulici se prý dostal vlastní vinou, v návratu do běžného života mu brání především to, že nemá žádné doklady. Do Veselí nad Moravou, kde by mu vydali rodný list, se nemá jak dostat. Provizorní přístřešek se tak stal jeho domovem: „Jsem na sídlišti, tam to znám, znám tam i pár lidí, kteří vědí, že jsem na ulici, takže mi občas pomůžou. Ale není to jednoduchý. Hlavně ta zima, ta je nejhorší.“
Bydlení především
Zima, nemožnost se umýt a nedostatek spánku patří mezi největší problémy, se kterými se lidé bez domova potýkají. Milan, který si také přišel pro polévku do Naděje, tvrdí, že kdyby měl kde přebývat, mohl by se vrátit zpátky do normálního, pracovního života: „Z domova bych dojížděl do zaměstnání, které bych vyspalý mohl vykonávat, vydělal bych si a mohl jít zase společensky vzhůru. Z ulice to není možný, protože jste pořád nemocný, nevyspalý a nikdo vás do práce nevezme, když vypadáte, jak vypadáte, a ještě tam usínáte.“
Řešení je podle Milana jednoduché: „Třeba ve Finsku prý teď mají novou kampaň proti bezdomovectví s názvem Home First! Uvědomili si, že člověk, který se nemá kde vyspat, převlíknout a umýt, nemůže ve společnosti fungovat.“ Program Housing First nedávno odstartovali v Brně, přes skvělé výsledky, kterých dosahuje v zahraničních městech, se do něj však zatím nikde jinde v České republice nepustili.
Milana po smrti matky a snoubenky o byt připravili exekutoři, na vině je podle něj celý systém, který dává do ruky moc podobným subjektům: „Já jsem bývalý přírodovědec, a jestli vás zajímá, jak jsem se stal bezdomovcem, tak jsem prostě narazil na zločinnost polistopadového režimu.“
Neviditelné ženy ulice
Helena žila několik let ve stanu, nedávno se jí podařilo dostat se na ubytovnu. Také ona dosvědčuje, jak těžko se na ulici shání zaměstnání: „Když hledáš práci a musíš chodit se čtyřma, pěti igelitkama, s celým svým majetkem, tak tě zaměstnavatel nevezme. Protože vidí, že jsi bez přístřeší.“ Pro ženu je život na ulici ještě těžší než pro muže: „Žena není na ulici v bezpečí. A spoustě ženskejm se nelíbí ani, když někam přijdou a chlapi je hned začnou plácat po zadku nebo mají sexistický narážky.“ Ženy kvůli sexismu a vyššímu pocitu ohrožení volí jiné strategie, jak na ulici přežívat. Proto jsou pro všechny, kteří bydlí, často neviditelné. Většina z nás si jako bezdomovce automaticky představí muže. Pro ženy je však ztráta domova ještě o něco horší.
Petra s Ivanou, které pracují v charitativní dílně Metráž, se na ulici s násilím nesetkaly, ale léta se potýkaly se všemi těžkostmi, které život bez domova přináší. Obě nyní žijí v zahradních chatách, mají zkušenosti s ubytovnami i s azylovou lodí Hermes, Petra trávila noci i v tramvajích a autobusech. Podle nich se v největší zimě dostane do nocleháren každý, kapacita je dostatečná. Například ženy se ale často bojí chodit mezi muže a chybí i další speciální zařízení: „Je velký problém, když žijí na ulici partneři, kteří jsou na sebe zvyklí, chtějí být spolu, ale na noclehárnách se musí rozdělit – chlapi zvlášť, ženský zvlášť. A hodně lidí taky zůstává venku, protože mají zvíře a s ním nikam nemůžou.“
Někteří ale noclehárny a ubytovací zařízení nechtějí využívat vůbec. Třeba jako samotář Jan nebo Karel, který říká: „Já nechci být součástí společnosti těch beznadějců. To jsou lidi, co už ani nečtou, pijou, kouřej třeba trávu, ale když jim řeknete Mozart, Bach, nebo jestli četli Adolfa Branalda, tak to neznaj.“ Karel přišel o byt po smrti rodičů, a protože nechce nikoho o nic žádat, žije raději venku: „Spím ve spacáku, v lese v altánku za Prahou, a všechno, co mi zbylo, je batoh se spacákem a dvě tašky. V jedný mám čistý ponožky a spodní prádlo a v tý druhý mám dvě nejmilejší knížky, dva maňásky, dva angličáky a pohledy mašinek. To je takovej můj obýváček.“
Nesolidární stát
O životě na ulici jsem mluvila s lidmi bez domova, sociálními pracovníky i úředníky. Všichni se shodují, že sebelepší jednorázová péče nic neřeší. Je třeba vytvořit systém, který by zabránil, aby se na ulici ocitalo dnešní množství lidí, pomáhal zajistit bydlení co nejrychleji a natrvalo. Příklady z jiných zemí ukazují, že to jde. Lidé v nouzi se u nás zatím musí spoléhat nejvíce na neziskové organizace a solidaritu. Ta je podle sociálních pracovníků i bezdomovců ve společnosti sice vysoká, těžko ale může nahrazovat péči, kterou ve velkém měřítku může zajistit jedině stát, jenž by měl pečovat zejména o ty nejslabší. Jak si Jan přál vzkázat do éteru: „I když jsem bezdomovec, tak jsem člověk.“
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
