Špína slaví s Fugazi patnáctileté výročí od posledního alba The Argument

14. říjen 2016

Hardcore je agresivní hudba. Když ale někdo na jejich koncertech pogoval tak, že by mohl sobě nebo někomu kolem sebe ublížit, přišel k němu a požádal ho, aby dával pozor. Jednou před koncertem dokonce usmířil dva skinheadské gangy. Machismus na scéně, která měla být bezpečnou zónou pro všechny bez ohledu na pohlaví nebo barvu pleti, mu nesmírně vadil. Jeho label Dischord dokázal jenom pomocí sítě nezávislých distribucí prodat celosvětově 2 miliony kopií jedné desky. Stála za ní kapela Fugazi a ten někdo se jmenoval Ian MacKaye. Fugazi v těchto dnech slaví patnáctileté výročí od poslední desky The Argument a ta byla pro Špínu odrazovým můstkem k listování deskami Fugazi, katalogem Dischordu a historií washingtonské scény.

Ian MacKaye se svou první kapelou Minor Threat, kterou založil v roce 1980, dal punkovému DIY další rozměr. Už to nebylo jenom o tom, udělat to sám, ale udělat tu správnou věc. Za vlastní peníze, bez cizí pomoci. Taky Guy Picciotto, se kterým MacKaye později založil Fugazi, se držel hesla „osobní je politické“. Picciotto do hardcore punku přinesl emo, nejdřív jste si to prý totiž museli vyřešit sami se sebou. A není lepší způsob, jak to udělat, než přímo na pódiu se zakrvavenými prsty – dostat ze sebe všechno pryč. Brečet někde v koutě nemělo podle něj smysl. Picciotto, který kousek koncertu s Fugazi odehrál zavěšený hlavou dolů v basketbalovém koši, na zkouškách zásadně nezpíval, aby si šetřil energii pro živé vystoupení. Celou washingtonskou hardcoreovou scénu sjednotily protesty proti apartheidu během revolučního jara v roce 1985. Po demonstraci před americkou ambasádou Jihoafrické republiky se celý dav přesunul do klubu, kde večer otevírala Picciottova kapela Rites of Spring. „Punk je o budování věcí, ne o jejich ničení,“ řekl přeplněnému klubu Picciotto, což mohla a dodnes může pro mnohé být antiteze punku.

12. ledna roku 1991 odehráli Fugazi koncert za mrazivého deště jenom kousek od Bílého domu. Byl to den, kdy Kongres schválil bombardování Iráku. Fugazi hráli před dvěma tisíci lidmi, kteří pogovali tak, až se nad pódiem vznášely obláčky páry. Čtyři dny nato začaly padat bomby na Bagdád. Byla to taky doba, kdy Nirvana vydala album Nevermind. Tehdy se mainstreamová média, před kterými se nezávislá kytarová scéna svým způsobem skrývala, začala zajímat o to, co se v garážích děje. Dischord dostal od velkého labelu nabídku, která se neodmítá. A MacKayeovou odpovědí s kapelou Fugazi byla naštvaná deska In On the Kill Taker. Dischord ani Fugazi se nikdy nezaprodali, své filozofii zůstali věrní dodneška, kdy si připomínáme patnáctileté mlčení kapely. Není od věci nahlédnout do diskografie kapely i celého labelu, která je volně dostupná všem na Bandcampu, nebo taky do aktuálního čísla fanzinu Maximum Rocknroll, kde je velký rozhovor s Ianem MacKayem o archivaci historie hardcore punku.

autoři: Petr Wagner , Miloš Hroch , Honza Šamánek
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.