Spisovatelka a feministka Shalmani: Bojujme za to, co nás na Západě trápí. Buďme ale pozorné k ženám celého světa

5. únor 2019
Abnousse Shalmani

„Příběhy v mém románu jsou vymyšlené, traumata jsou ale skutečná,“ říká o své nové knize francouzská spisovatelka íránského původu Abnousse Shalmani. Do povědomí českého publika se dostala knihou Chomejní, Sade a já, ve které zachycuje své dětství v Íránu a poté odchod celé rodiny do Francie. Během její druhé návštěvy Prahy jsme si povídaly o tom, co ženy potřebují pro to, aby se staly spisovatelkami, jaké jsou výzvy feminismu 21. století nebo jak se vyrovnat s exilem.

Abnousse Shalmani ve svém novém románu zpracovává příběh dcery exulantů, která se cítí být od své rodiny odcizená a zjistí, že je celá na kousky. Aby mohla být zase lidskou bytostí, musí ty kousky složit dohromady. Příběhy v její knize jsou podle ní smyšlené, traumata ale vychází z její osobní zkušenosti. Jak říká, pro Íránce už není Íránka a pro Francouze je v ní stále něco íránského: Nemám zemi, nemám hranice, už nemám kořeny. Tím, že ale nemám žádné hranice, můžu se na jakoukoliv zemi dívat nezúčastněným pohledem a jsem nejsvobodnější na světě. To je způsob, jak přežít exil. Přijmete, že nemáte zemi, ale máte nebe, abyste viděli obzor.

Francouzská spisovatelka Abnousse Shalmani

Na začátku minulého roku Shalmani spolu s dalšími ženami podepsala prohlášení, které kritizuje kampaň MeToo. Podle ní nejde o kritiku samotné kampaně, ale spíše o některé reakce: Když třeba začneme říkat, že bychom neměli číst Dickense, protože to byl odporný člověk, který vyhodil svou ženu, která mu porodila 3 děti, na ulici bez jediného franku, když jí bylo 70. Byl to hajzl, ale kvůli tomu přestaneme číst jeho literaturu? To, co považuje za nebezpečné, je cenzura a zároveň prezentace žen jako křehkých bytostí, které je třeba chránit. V historii byly ale vždy silné ženy. I když neměly práva, ony si je vzaly. Když jsem přijela do Francie z Íránské islámské republiky, naštěstí jsem tu našla takové silné ženy, naštěstí jsem tu našla Virginii Woolf, Simone de Beauvoir, Marii Curie, Nelly Roussel, Marguerite Durand. Já to vnímám jako důležité s ohledem na mladé dívky, ukazovat jim silné ženy, říká Shalmani.

Spisovatelka Abnousse Shalmani v Přes čáru: Nejsem rohožka. Takže jsem feministka

03584333.jpeg

Naše dnešní hostka je přes čáru hned v několika ohledech. Rozhodně překračuje hranice, tu první překročila v šesti letech, když se na protest proti nošení šátku svlékla na záchodcích v teheránské základní škole a nahá přeběhla dvůr. Neudělala to jen jednou, ale to se můžete dočíst v její knížce Chomejní, Sade a já. Abnousse Shalmani podruhé překročila hranice v roce 1985, když její rodina utekla z Íránu do Francie.

Přesto ale kampaň MeToo považuje v mnohém za podstatnou. Jak ale čelit takové míře sexuálního násilí? Sexuální výchova. A když říkám sexuální výchova, myslím tím výchovu žen i mužů. Ženy podle Shalmani nebyly vychovávané k tomu, aby znaly své tělo a braly ho za intimní prostor, do kterého nesmí nikdo zasahovat: Ta velká otázka zní, proč ženy nejsou schopné říct ne? Možná proto, že neumí říct ano. Je potřeba je znovu naučit, že jejich tělo patří jenom jim. A jaké jsou podle ní výzvy feminismu v 21. století? Úplně pragmaticky, platová rovnost. Francouzská spisovatelka íránského původu ale připomíná, že ženy za hranicemi Evropy čelí docela jiným výzvám. Stále tři čtvrtiny z nich podle ní nemají přístup ke vzdělání. V Íránu a arabském světě mimo Katar a Saúdskou Arábii většina studentů jsou ženy, přesto pouze 26 % žen s diplomem se dostane na trh práce. Takže bojujme za platovou rovnost, bojujme za to, co nás konkrétně na Západě trápí, ale buďme pozorné a dívejme se kolem sebe, dodává Shalmani.

Proč říkají ženy v Íránu svým synům zlatý penis, proč je důležitá sexuální výchova nebo v čem může být kampaň MeToo nebezpečná? Pusťte si tento rozhovor.